Curriculum Vitae: na útěku [RX Diskuse]

Vypadá to jako vtip, ale není. Zatímco policisté honí na česko-rakouské hranici uprchlíky, v azylovém zařízení v Červeném Újezdě jich očekávají šedesát nových. Přijedou z přijímacího tábora Vyšní Lhoty, kde prošli zdravotními prohlídkami a pohovory. V Újezdě, stejně jako v jiných azylových zařízeních, se o ně stát dočasně postará, dokud jejich žádost není vyřízena ... DISKUSE: Co si myslíte o uprchlictví?

Vypadá to jako vtip, ale není. Zatímco policisté honí na česko-rakouské hranici uprchlíky, v azylovém zařízení v Červeném Újezdě jich očekávají šedesát nových. Přijedou z přijímacího tábora Vyšní Lhoty, kde prošli zdravotními prohlídkami a pohovory. V Újezdě, stejně jako v jiných azylových zařízeních, se o ně stát dočasně postará, dokud jejich žádost není vyřízena. Ještě předtím dostanou průkazy a mohou se volně pohybovat po republice. Mnozí zakrátko zamíří na česko-rakouskou hranici.

Foto
"Nikdo se jim nemůže divit, jdou jen za lepším jako my všichni,"přiznává vedoucí střediska v Červeném Újezdě František Švíbek, zatímco sedíme v jeho kanceláři. "Celé uprchlictví je schizoidní. Všechny státy se snaží zmenšit prostor pro uprchlíky. Například v EU, kde uprchlická politika navíc ani není jednotná, se snaží podmínky pro uprchlíky stále zpřísňovat."Přitom už od roku 1951 není podle Ženevských konvencí důvodem k udělení politického azylu ani válečný konflikt, před kterým už roky utíká například většina Čečenců. Důvodem je pouze politické, náboženské či národnostní pronásledování. Pak bychom u nás ale museli ubytovat většinu Bělorusů, které terorizuje Lukašenko, nebo Afričany, jež občas pojídají jejich vlastní diktátoři. Ostatně jak je Evropa v udělování azylu štědrá, ilustruje i naše statistika: od roku 1990 u nás zažádalo o azyl přes 60 000 lidí, dostalo jej málo přes 2000. To ovšem vůbec neznamená, že jich u nás spousta z nich nadále nepobývá ilegálně. Stát nemá na to, aby zajistil jejich deportaci nebo dohlížel na jejich odjezd.

OTÁZKA EVIDENCE

Foto
Azylové zařízení v Červeném Újezdě, jedno z nejstarších u nás, které počátkem devadesátých let sloužilo i jako přijímací, se nachází v areálu bývalého přísně tajného sovětského vojenského prostoru. Od silnice ho dodnes odděluje vysoký plechový plot. Na louce před lesíkem jsou roztroušeny tři ohyzdné paneláky v takové konfiguraci, že vás napadne, kolik musel architekt u rýsovacího prkna vypít vodky. "To nebyla žádná radost, žít tady," říkám Švíbkovi při pohledu z okna bloku II, ochranného bydlení pro ohrožené jednotlivce či skupiny. "Myslím, že ani pracovat,"usměje se na mě ředitel. Na druhou stranu má taková izolovaná lokalita i své výhody: leží v hezké přírodě a v bezprostředním dosahu není žádné větší město, což bývá v případě podobných zařízení problém. Když se chtějí zdejší žadatelé o azyl opít, což je problém všech táborů (uvnitř je alkohol zakázán), udělají to roztroušeně po okolních vesnicích a nejsou tolik na očích místním. V současnosti zde žije 270 žadatelů, z nichž zhruba polovinu tvoří rodiny. Večer po příjezdu dvou autobusů se počet zvýší na 330, kapacita je 476. Většina zde čeká na verdikt několik měsíců. Žena z Angoly s malou dcerou a synem, jejíž manžel pobývá v USA, například tři roky. Po vyřízení žádosti, časově neomezeném procesu, musejí všichni opustit tábor: úspěšní se o sebe mají stejně jako my všichni postarat sami, neúspěšní mají patnáct dnů na opuštění země. Režim uprchlíků v azylových zařízeních je poměrně volný. Jelikož mohou pracovat až po roce pobytu, zůstává většina z nich, včetně dětí, které mají prázdniny, v den mé návštěvy doma."Když chtějí jít ven, dostanou čtyřiadvacetihodinovou vycházku,"vysvětluje Švíbek a mezitím napomene slovenskou Romku, jež vykloněna z okna řve na křičící děti před budovou:"Nemůžete sejít dolů a vyřídit to tady, aby vás všichni nemuseli poslouchat?" Co se stane, když se uprchlík z vycházky nevrátí?"Čekáme dalších čtyřiadvacet hodin. Když se nevrátí do té doby, vypíšeme ho z evidence. Když přijde později, zase ho do evidence vepíšeme a dáme mu postel. Na azylové řízení to ale nemá žádný vliv,"pokračuje Švíbek."Bezpečně vím, že spousta lidí, kteří odtud v poslední době zmizeli, už je v Rakousku." A po těch, co to ještě nestihli, nikdo nepátrá. Policie má důležitější práci.

HORKÝ BRAMBOR

Foto
Problém uprchlíků je komplikovaný. Hodně jich skutečně utíká před perzekucí hnusných režimů a přinejmenším morálně mají právo na azyl, jiní jdou jen za lepším a zneužívají relativně benevolentní azylový systém U demokratických zemí. Žádná demokracie dnes nechce nahlas říct ošklivou a politicky nekorektní pravdu, že uprchlíky, ať už válečné, politické, či ekonomické, nechce, protože její občany stojí peníze a často způsobují i problémy. Většina bohatších zemí se navíc sama potýká s nezaměstnaností a pro politiky není nic nevděčnějšího než přesvědčovat nezaměstnané voliče, že pro ně bude lepší, když zůstanou bez práce a pár volných míst přenechají lidem ze zemí, které ani neumějí najít na mapě. Země si tak uprchlíky chycené do sítě převaděčů, jimž dali poslední peníze, často přehazují jako horký brambor, zatímco o problému pořádají vznešené summity. V desítce azylových zařízení u nás v současnosti pobývá asi 2400 žadatelů o azyl. Včetně ubytování, stravy, kapesného, kursů češtiny, obslužného personálu a administrativy stojí každý z nich denně 350 korun, tedy
Foto
300 miliónů ročně. Pokud některý z nich přizná, že má peníze, hradí si pak podle výše obnosu část nákladů sám. Když se Švíbka ptám, jestli někdo takový v Újezdě existuje, zakroutí hlavou. "Ne. Je to na je jich dobré vůli, peníze jim často posílají jejich příbuzní nebo známí." Smyslem pobytu v azylových zařízeních by mělo být připravit žadatele na život v republice, nikoli na další útěk. Proto se mohou jejich obyvatelé bezplatně učit česky a jejich děti chodit do školy. Na zdi suterénní čajovny visí kresby dětí. Některé jsou vesele barevné, jiné tmavé a ponuré. "I podle to ho se dá poznat, čím děti prošly," říká Švíbek. "U těch z Čečny byly asi zážitky nejhorší, malují nejtmavší obrázky." V rohu hraje na klavír třináctiletý Gruzínec Vazgan. Spolu s tátou, mámou a dvěma bratry, z nichž tříměsíční se narodil zde, žije v táboře rok a půl, brzy ho čekají zkoušky do šesté třídy na bílinské základce. Mluví celkem dobře česky, bez přízvuku. S rodinou Vazgan žije ve dvoupokojovém bytě s vlastním sociálním zařízením a kuchyňkou (všechny budovy vypadají stejně sovětsky komfortně: dělené byty se společnou koupelnou a záchodem), který jim Švíbek výjimečně přidělil. "Na jeden pokoj bylo pět lidí přece jenom trochu moc," vysvětluje mi cestou k rodině. Na chodbě vytírá Vazganova máma podlahu. "Dobrý den, pan ředitel," pozdraví podobně jako všichni obyvatelé tábora. "Dobrý den, jak se máte?" od poví Švíbek. Vazganův otec, dvaačtyřicetiletý Manukjan Gugar, je hudebník a kadeřník. Stříháním vlasů by se chtěl živit i u nás, pokud dostane azyl. "Asi v Mostě," říká mi. "Mám tam pár známých."

MAGIE ČÍSEL

Foto
Podobně jako Červený Újezd sloužil kdysi i areál uprchlického zařízení v Kostelci nad Orlicí jako kasárna. Jeho současní obyvatelé mají jen štěstí, že si ho nechala postavit prvorepubliková armáda, takže budovy nepřipomínají kotce. Lidé zde bydlí po dvou a více a vše je o něco prostornější a světlejší. Tábor má kapacitu 300 lidí a momentálně je zcela plný. Před nedávnem, kdy vrcholil příval Čečenců, sem museli přivézt buňky, což ještě před příchodem uprchlíků způsobilo nevoli obyvatel města. "K žádným problémům ve skutečnosti nedošlo, odpor místních vznikl jen na základě té zprávy," vysvětluje ředitelka zařízení Jana Coufalová, o něco rezervovanější vedoucí než Švíbek. Podobně jako on ani ona neví, kolik ze zdejších žadatelů nakonec skutečně získává azyl, ví však, co v případě jeho udělení následuje. "Mohou se zařadit do integračního programu a od ministerstva vnitra získat byt. Současně jsou povinni složit zkoušku z českého jazyka." Kromě zkoušky z češtiny, vlastně větší komfort, než má většina z nás. Čtyřiadvacetiletý Čečenec Ruslan Čičajev čeká v táboře na azyl rok, koncem října by měl znát verdikt. Podobně jako mnoho jeho krajanů, kteří přes jižní hranici utíkají do Rakouska, sem i s manželkou a rok a půl starým synem přišel z polské ho tábora. Jejich pokoj je stroze zařízen nezbytným nábytkem, na vnitřní straně dveří mají namalovanou čečenskou vlajku. "Tady je to mnohem lepší," říká. Právě se chystá do Prahy za kamarádem, jenž prý vlastní "strojírenskou firmu". Jeho manželka a syn zůstanou v táboře. "V Polsku jsme mohli do Varšavy jen jednou měsíčně, tady se můžeme pohybovat, jak chceme. Ano, slyšel jsem, že spousta Čečenců utíká do Rakouska, ale my chceme žít tady. Azyl je všude stejný." Nutno říct, že u nás občas i o něco klidnější než v bohatším Rakousku, kam tolik ruskojazyčných uprchlíků utíká. V táboře v Traiskirchenu si nedávno vyřizovali účty Čečenci s Moldavany. Jak každý ví, podobné účty se nevyřizují v rukavičkách. V kosteleckém zařízení žijí uprchlíci především z bývalého SSSR, Albánie, Číny, Angoly, Indie a Vietnamu. "Mnoho jich u nás chce i s dětmi zůstat, ale je tu i spousta takových, pro něž jsme pouze tranzitní zemí a kteří počítají s tím, že odtud nějakým způsobem odejdou," říká Coufalová. Když se ptám, jakou část zhruba myslí "spoustou", pokrčí ředitelka rameny. "Je těžké říct, jestli polovina, nebo víc. Nikdo z nich vám neřekne, že chce odejít. Když žádají o azyl, žádají nás o ochranu a nebudou vykládat, že chtějí odejít." Realita ovšem mluví za sebe. Například policisté v Českých Velenicích legitimovali v červnu i červenci až tři sta ruskojazyčných žadatelů o azyl, tedy například plnou kapacitu kosteleckého tábora, z nichž drtivá většina přišla právě z těchto zařízení. A v rakouském Gmündu, kde ti, co překročí hranici, znovu žádají o azyl, v té době registrovali až 600 žádostí. Když se na ta čísla podíváte, zjistíte, že něco nesedí.

SCHIZOID
František Švíbek má pravdu, když říká, že celé uprchlictví je schizoidní. Na to, aby ho někdo dokázal vyřešit, je v něm totiž příliš lidského neštěstí, lží, vypočítavosti, korupce a slabin demokratických zemí. Když jsme spolu stáli před jedním z paneláků v Újezdě, zeptal se mě, co je vlastně špatného na tom, že od nás tito lidé utíkají. Neměl jsem po ruce žádnou novinářsky chytrou odpověď kromě obligátního faktu, že je to ilegální a že nás to všechny stojí spoustu peněz, jež by mohly být použity užitečněji. V Českých Velenicích jsem strávil kvůli reportáži dva dny, kdy jsem spolu s policisty chodil na nádraží vítat každý vlak, který by mohl přivézt nějaké podezřelé. Asi u pátého prázdného vlaku jsme se museli nad marností své práce rozesmát. "Urči tou cestou je dělat za ty peníze něco přímo v zemích, odkud tito lidé utíkají," řekl Švíbek. "Třeba v Moldavsku běží úspěšný projekt." Jenže pak jsme se dostali dál na Kavkaz a do Afriky, k příkladným státníkům, jako Charles Taylor nebo Idi Amin. Asi jsem to byl já, kdo řekl, že bychom ty země museli kolonizovat.
FotoFoto








Diskuse na téma:
Co si myslíte o uprchlictví?