Skaut je out? [RX Diskuse]

Slovo skaut mělo kdysi zvuk. Hnutí staré devadesát let u nás ještě před deseti roky sdružovalo skoro osmdesát tisíc lidí, dnes jich zbylo jen padesát tisíc. Řady organizace opouštějí každoročně dva tisíce dětí a pokles se nezastavuje. Je skauting přežitek? Má ještě mladým lidem co nabídnout? Čím je odrazuje? Takové otázky jsem si kladl, když jsem trávil týden na deseti skautských táborech.

"Dneska se řekne skaut a všichni se vám vysmějou. Představí si lidi v krojích, co nic nesmí, jsou takový divný a neuměj° se bavit," vysvětluje mi při čekání na oběd patnáctiletá Veronika. V polní kuchyni dělají, co mohou, ale dřív než v půl třetí jídlo nebude. Pardubické skautky táboří u Kácova, vedle týpí stojí řada zelených stanů, před táborem bizarně trčí z prázdné louky sprcha a kamna na ohřev vody. Veronika letos přemluvila rodiče, aby mohla jet sem místo do Řecka. Prohlížím si s ní a její kamarádkou přezdívanou Morče vzorně vyvedené vývěsky. Morče vede družinu a sem tam za ní přiběhne některá její svěřenkyně přeptat se, jestli správně plní zadané úkoly.
Veronika tvrdí, že její spolužáci jsou většinou překvapeni, že něco takového jako skauti ještě existuje, a mají pocit, že u skautů je všechno stejné jako před padesáti lety. "Já si vždycky vzpomenu, jak Jirásková pořád chodila v kroji v seriálu Bylo nás pět. Docela děs. Ale teď už je to přece úplně o něčem jiném! Kamarády jako tady ve třídě nenajdu."
Z kuchyně za námi přijde kudrnatá vedoucí Peťura. Potvrzuje mi, že úbytek dětí je vážný. Před časem se musely spojit dva oddíly, aby tábor mohl fungovat. V jejich nejbližším okolí zanikly další čtyři oddíly. Proč? Podle ní není skauting schopen reagovat na dnešní potřeby dětí. Staří skauti, kteří oddíly vedou, zůstali často mentalitou kdesi ve čtyřicátých letech. Na tábory prý naštěstí jezdí většinou ti mladší. Náš rozhovor přeruší třískot do hrnce. Konečně oběd.
Závan starých časů
Oddíl vodních skautů z Kolína vede Anděl, kmet s bílou kšticí, který chodí do půl těla, jen v teplákách. Letos se utábořili u Stříbrné Skalice, mají tu i jídelnu s elektřinou. Nebýt stanů, připadá mi to trochu jako na škole v přírodě. Anděla zastihnu nad lejstry. Povídáme si, přičemž nás bedlivě sleduje jeho manželka. Neustále připomíná, aby mi hlavně sdělil, jakouže to má v organizaci důležitou funkci.
U vodních skautů není úbytek dětí tak drastický, protože vodáci jsou přitažlivější než běžné skautské oddíly. "Je spousta organizací, které nabízijó lehčí program. U nás je to dobrovolná kázeň, táborníci se musijó podřídit nějakému tomu režimu a nemůže si každý dělat, co chce, protože zodpovídáme za výchovu." Andělův silný moravský přízvuk přehlušuje vřískot skautíků, kteří vyfasovali petláhve, lítají po tábořišti a polévají se.
Vedení Junáka se podle něj už omladilo, přišla progresívnější generace. "Já jako člen náčelnictva vidím, že se tam názory střetávají a dochází k takové té komunikaci." A že prý on je právě v onom omlazeném vedení. Jenže když se pak bavíme o tom, jestli je dnes ještě nutný skautský kroj, uzemní mě jednoznačným konzervativismem: "Hlavní je, aby byl kroj upravený, čistý, aby reprezentoval. Ale v dnešní době ta krojová kázeň není taková, jaká by měla být, například s nevhodnými doplňky -- pak to působí špatně."
Rozhovor se protáhne na půldruhé hodiny, pak ještě vlezu do týpí, kde přespávají mladší vedoucí. Sedím s nimi na zemi na karimatkách a nenapadne mě nic jiného než se zeptat, jak zvládají soužití s lidmi o dvě generace staršími. Andělův zástupce Prcek je o padesát let mladší, ale svého šéfa si váží. Kdyby se na to Anděl vykašlal, neměl by prý kdo dělat tuny papírů, jež vyžaduje skautská byrokracie. Problém vidí v tom, že hnutí od svého založení třikrát zaniklo, a proto neprošlo žádným vývojem. Druhému vedoucímu, Joudovi, se nelíbí, že se pořád něco musí. Na ulici si v kroji prý připadá jako idiot. S tím Prcek souhlasí, veřejná prezentace hnutí je podle něj mimořádně špatná: "Chodíme po městě v krojích, někdo píská z radnice, my tam stojíme jak hovada. Jestli si lidé myslí, že jsme elitáři, tak jen těžko kohokoliv přilákáme."
Odcházím hledat další tábor, ale nepodaří se mi to ani za pomoci busoly. Po pár promarněných hodinách se proto navečer k vodákům ještě vrátím. Oddíl právě nastoupil k sejmutí vlajky. Nechci rušit, zastavím se opodál. Andělovy povely jsou slyšet na míle daleko: "Pochodem v chod! Přímo hleď! Zastavit stát! Nesmějte se vlajce!"
Skauti ztuhnou a s vážnou tváří poslouchají kázání před večeří. Kdosi má vyložit smysl hesla dne, ale slovo si stejně vezme Anděl a rozebírá ho po svém. Vtom ale spatří papír u špalku práce a zbrunátní: "Tak takhle tedy ne, mládeži. Převlečte se, pak večeře, pak porada." Pokřik, pozor, rozchod! Překvapilo mě, že vodáci takový dril vezmou. Je to prý rituál, který k táboru patří, tak co.
Ztracená romantika
Další den se vydám od Sázavy směrem na sever do Doubravčan. Po cestě údolím přebrodím dvakrát potok a konečně uvidím dvě řady stanů. Všude ticho. V dřevěné jídelně zahlédnu tři lidi. Na stěně visí vylisované květiny, už nepoznám ani třetinu. Menší podsaditý chlap kolem čtyřicítky se se mnou posadí ke stolu. Říkají mu Grizzly. Byly doby, kdy jezdilo i šedesát dětí, teď jich tu je něco přes třicet. Letos brali na tábor i děti mimo oddíl, což nebývá zvykem. "Skauting už mladým lidem nemá co nabídnout. Dřív to bylo něco zakázaného, tak každý dělal, co mohl, ale dnes to děti nezajímá. K čemu uzly nebo morseovka?" plácne dlaní do stolu. Romantika mizí, místo ní je čím dál víc předpisů. Největší slabina skautingu je podle něj příliš všeobecné zaměření. Rodiče dětí, které něco umějí, dávají přednost sportům nebo uměleckým oborům. Děti jsou navíc rozmazlené, pořád je něco bolí. Dřív by musely skončit, ale teď si vedoucí nemůžou vybírat a kvalita oddílu klesá.
Málo nás
Další večer sedím v chatrči vedoucích u Ledče nad Sázavou. Děti mají volno, plácají do míče přes síť na táborovém náměstí nebo jen tak bezprizorně pobíhají. Okolo přeplněného stolu je pět dvacetiletých ostravských slečen, některé cosi vyšívají za světla petrolejky. Jedna schovává rozečtený Spy, aby nekazil přírodní dojem. Vede je Mazlík, copaté děvče s brýlemi v potrhané vestě. Letos jich je na táboře patnáct, loni jich bylo pětadvacet. Jejich chlapecký oddíl už ani nejel na tábor. Vůdkyně je skeptická: "Děcka se bojí, že budou chodit do skautu a čtyři roky se s nimi nebude nikdo bavit. Tak mají radši ve škole kamarádky a oželí skaut. "Myšlenky skautingu samy o sobě podle Mazlíka nic neznamenají. Jsou to prý jen řeči, nic víc. Důležité jsou mezilidské vztahy, vzájemná pomoc a rovnost vedoucích a dětí. Když se rozloučím, dvě z dívek mě plíživou mlhou doprovázejí k autu, cestou si zapálí. Přiznají se, že ani nemají skautský slib, už jim to nic neříká.
To slovo
Kde je chyba? Dětí je méně, než bývalo. Jejich vztah k přírodě je možná slabší než kdysi. Porevoluční euforie je dávno pryč. Skauting je pro dnešní děti příliš organizované hnutí, příliš uniformní. A lidem, kteří organizaci vedou, sentiment a strach z toho, že jim jejich Junáka zase někdo vezme, brání odhodlat se k radikální proměně. Ale to není všechno.
Každý tábor, který jsem viděl, byl jiný. Na velkém táboře českobrodských skautů u Řendějova se dohadovali, jestli nemají skautskou organizaci opustit. Je to moloch, jenž pohltí velkou část prostředků ,které by měly jít na činnost. Navštívil jsem ale i tábor skautů z Uhlířských Janovic u Zruče nad Sázavou, kde nebyla o děti nejmenší nouze. Malé město, všichni se znali a věděli, co mohou od skautů čekat. Viděl jsem tábor u Číhoště, kde trávilo v zapomenutém údolí prázdniny třináct skautů. Ráno si oblékli kroje, zazpívali hymnu a zasekli sekeru práce. To bylo z obecné představy o skautech vše. Jinak hráli softbal, lezli po slaňovací stěně, pořádali bitvy v dobových kostýmech a hráli s mimořádným nasazením divadlo. Nejstaršímu vedoucímu bylo třiadvacet, jen dětí měli jako šafránu. Když jsme o tom mluvili u táboráku, prohlásil, že slovo skaut je kletba, protože lidé mají předsudky a nejsou schopni vidět, co je za ním ve skutečnosti. Musel jsem mu dát za pravdu. Problém není v tom, co ti, kteří skauti doopravdy dělají, ale v tom, že jsou to prostě skauti. A ta nálepka dnes není in. Značka, která netáhne, přitom nese nepřehlédnutelné hodnoty. Jen je třeba, aby se slovo skaut nespojovalo s okrojovaným starcem s plechovými prsy.

---

Otázka do diskuse:
Má skauting v dnešní době mladým lidem ještě co nabídnout?