Čtyři měsíce před parlamentními volbami jako by proti sobě nestály dva vyhraněné tábory. Naopak lidé mají ve zvýšené míře chuť hlasovat proti dvěma velkým stranám. Důvod?
Vedle tisíce a jedné známé příčiny je tu ještě jedna: tytéž staré garnitury s týmž vedením se pokusí o reprízu voleb 2006. Nutí tak voliče s malým odstupem číst tytéž popsané knihy. Co se ve dvou hlavních stranách dnes děje?
ČSSD
Je divné, že po čtyřech letech v opozici Jiří Paroubek a ČSSD nevedou v průzkumech podpory stabilně o deset procentních bodů. Příčinou je strategická chyba, jíž byl pád Topolánkovy vlády. Někdy kolem března 2009 skončila krátká éra Paroubkovy dominance, která začala na podzim 2008 po vyhraných krajských volbách. Sociální demokraté najednou ztratili nepřítele.
Namísto řádné a kritizovatelné vlády předseda Paroubek spoluvytvořil úřednický kabinet, vůči němuž se dá obtížně vymezovat.
Navíc Fischerova vláda je mimořádně populární, a to opět na úkor zavedených stran. Paroubkovým velkým štěstím bylo, že ODS se této šance nechopila a likviduje se sama zevnitř.
PROTI VŠEM
Jestliže v ČSSD zvolili na jaře 2009 špatnou strategii, pak v ODS chybí i náznak jakékoli taktiky.
Po pádu vlády sice žili z tohoto étosu, pak však následovala toskánská aféra, která delegitimovala všechny její účastníky a propíchla emocionální bublinu, na níž chtěla ODS vyjet nahoru.
Od té doby Topolánkovo vedení jen hledá nepřátele ve vlastních řadách. V týdeníku EURO byl Topolánkův přístup popsán následovně: "Kope do Paroubka, do Miroslava Kalouska, do prezidenta republiky Václava Klause, do pražské ODS i do poradců premiéra, jako by v budoucnu nepotřeboval spojence. Zbyli mu jen Miroslav Šlouf, Václav Havel a zelení. Povedená koalice pro rok 2010."
Příznačné pro ODS dneška je hlasování o "Paroubkově rozpočtu".
Namísto zásadového odmítnutí zadlužování převládla snaha být při tom, čímž se okradli o klíčové téma voleb.
Když se po několika týdnech minulé úterý sešel poslanecký klub, zahájilo ho Topolánkovo vedení nikoli diskusí o rozpočtu, ale bojem proti Praze. To je sice v ODS problémový kraj, ale stále hlavní rezervoár hlasů. Kdo vidí většího nepřítele uvnitř vlastní strany než vně, nemůže nikdy vyhrát volby.
DEMOBILIZACE
Jak je na tom země špatně, demonstroval nedávno ekonom Karel Kříž, když v článku s příznačným názvem Dluhová povodeň anebo euro (LN 13. 1. 2010) naprosto rezignoval na realistické úvahy o datu přijetí eura.
Evropskou měnu začal v očekávání vítězství levice brát jako nástroj boje proti Paroubkově rozhazovačné politice. Jinak řečeno, když se podle něj hlavní strany upíší, že přijmou euro k 1. lednu 2015, budou si muset kvůli tomu dát do pořádku veřejné finance a rozjet strukturální reformy.
Důvod? Dotlačí je k tomu Brusel!
"Dnes už otázka nestojí tak, zdali euro, či nikoli, nýbrž zdali je horší mít euro, anebo nechat zemi jen tak, jak je - bez reforem. Každý si musí tu otázku položit a zřetelně odpovědět."
Český ekonom se tu dovolává Bruselu, jako v minulosti se někteří zvykli dovolávat se autority Vídně, Berlína nebo Moskvy. Je to hrozná rezignace na pokus ovlivnit vlastními silami českou politiku z Česka a splývá to s módní intelektuálskou nevírou v možnosti správy vlastního státu.
V této logice by někdo mohl zítra navrhnout převést ministerstvo financí do Bruselu a pozítří odevzdat i klíče od korunovačních klenotů, protože v Česku se holt občas krade a v Bruselu koneckonců budou ve větším bezpečí.
TÉMA VOLEB
Karel Kříž naopak správně upozorňuje na to, že schodek rozpočtu na tento rok (170 miliard korun) je umenšen tím, že z různých evropských fondů dostáváme v posledních třech letech ročně kolem sedmdesáti miliard korun.
Tento přísun ovšem v roce 2015 skončí a podle něj to zemi dovede do předbankrotového stavu. A opět dodává, že "bez kurately maastrichtských kritérií se hospodaření nepodaří zkrotit".
Kříž ve druhé části popsal hlavní politický úkol dnešní doby - zkrotit deficitní hospodaření státu, jež ho ohrožuje v jeho základech.
Namísto dovolávání mytického Bruselu, který má v Česku konečně nastolit pořádek, by se tohoto tématu mohla chopit veřejnost, když už na to rezignuje většina stran, a udělat z toho skutečné téma voleb.
Ani v tomto nám ovšem Brusel nepomůže.
