U Nejvyššího správního soudu probíhá proces s Dělnickou stranou, bandou xenofobů. Místo zrušení, jak si přeje vláda, bychom jí měli dát lekci z demokracie.
„Je to politický proces,“ stěžoval si v Brně předseda DS Tomáš Vandas, plačtivý svobodný instalatér s večerní maturitou, jemuž dodalo mužství, sebevědomí i pocit síly několik tetovaných mlátiček s IQ stejně vysokým jako jejich většinou mladický věk.
Jen si představte, kolika lidem by se ulevilo, kdyby si i Vandas jednou našel slušnou ženu, jež by ho o víkendech nepouštěla ven, takže by místo žvatlání do megafonu luxoval.
Samozřejmě že je to politický proces; jaký asi jiný, když jde o politickou stranu a její politický program? I když: nazývat DS politickou stranou s politickým programem je urážkou i tak špinavého řemesla, jakým je politika. Na rozdíl od skutečných politiků totiž Vandas lidem na náměstích říká, co si doopravdy myslí. Bohužel.
Kromě stále častějších protiromských pochodů, které poslední dobou připomínají spíš pogromy, DS v podstatě hlásá čistotu bílé rasy, prověřování a veřejné označování národnosti a sem tam i konečné řešení – když k tomu zrovna má dost odvahy.
„Demokracie je nefunkční pro růst bílé rasy,“ říká například jeden z jejích dokumentů evidentně se inspirující českou politickou situací.
DS samozřejmě je hnusný rasistický spolek, na to nepotřebujeme soud. Úplně stačí jeden pohled na její web nebo se jedinkrát zúčastnit jejího mítinku; když se členové DS zrovna nepolévají v hospodě pivem, inspirují se tím horším z nacismu či marxismu, případně obojím.
Problém je, co s DS? Stranu můžeme zakázat, nezakážeme tím ale její členy. Tedy pokud by rozsudek nedoprovázelo i konečné řešení s nimi, jejich vlastní medicína. Záhy se v ulicích a na náměstích vynoří pod jiným jménem, jak ostatně předeslal i sám Vandas.
Navíc v jejich mytologii – mohu-li urazit tohle vznešené slovo - hraje mediálně hojně živené mučednictví důležitou roli; většina členů DS v životě nic moc jiného nemá, strana bývá jediný prostor, kde je někdo bere vážně. Nebo kde můžou potkat někoho jiného na stejné mentální úrovni.
Na druhou stranu si jistě nikdo z nás, kdo platíme daně, nepřeje vidět, jak je policie každý druhý víkend vyhazuje oknem během nutné prevence i represe proti DS. Miliardové sociální experimenty Jiřího Paroubka úplně stačí.
Snad by soud měl DS nechat dál fungovat, jen s jistými restrikcemi: v některém z bývalých vojenských újezdů, které armáda stále nemůže zpeněžit, by si povinně vybudovala svůj ostnatým drátem obehnaný lidský ráj – ovšem pro sebe. Zde by se její členové nonstop řezali, lili si na hlavu pivo a jednou týdně klidně i uctívali Vandase. Ale fakt jen jednou týdně.
