STARÝ LEV ZASE JEDNOU UKÁZAL SVÉ DRÁPY a připomněl, že politiku umí dělat jako málokdo v Česku. O co ve sporu mezi českým prezidentem a zbytkem Evropy ve skutečnosti šlo?
STARÝ LEV ZASE JEDNOU UKÁZAL SVÉ DRÁPY a připomněl, že politiku umí dělat jako málokdo v Česku. O co ve sporu mezi českým prezidentem a zbytkem Evropy ve skutečnosti šlo?
Václav Klaus na dlouhé týdny zahalil Hrad do politického mlčení, takže nikdo nevěděl, jak chce ve věci podpisu Lisabonské smlouvy vlastně postupovat. Trochu to vypadalo, že usiluje vstoupit do dějin jako Hérostratés, který zapálil chrám, aby na sebe upozornil.
SROZUMITELNÉ DEKRETY
Pak najednou přišel s požadavkem garance nedotknutelnosti Benešových dekretů ze strany evropských institucí. Podle všeho šlo o taktický manévr, jak oslovit českou veřejnost, získat aktivní podporu parlamentní levice a pasívní ze strany ODS a lidovců, k čemuž skutečně došlo.
Asi týden nato položil na stůl zpřesněný požadavek, který Topolánkova vláda na rozdíl od Britů a Poláků nevyjednala: výjimku z uplatňování Listiny základních práv Evropské unie. Výsledkem bylo, že přivedl Česko do VIP tábora zemí, které dokázaly svou distanci k Lisabonské smlouvě přetavit do politických ústupků. Podívejme se na to podrobněji.
Podstatou Lisabonské smlouvy je výrazně jiný způsob rozhodování ve všech patrech bruselské moci. Do dnešní doby byla evropská integrace založena na principu jednomyslnosti. Na všech summitech a setkáních se nehlasovalo, ale státy dospívaly ke shodě. Od devadesátých let je patrná tendence přeměnit jednomyslnost na hlasování kvalifi kovanou většinou. Lisabonská smlouva je v tomto smyslu zatím posledním bodem na této cestě a vítězové jsou jednoznačně země od padesáti miliónů obyvatel výše, protože váha jejich hlasů při rozhodování bude vyšší než dosud.
Druhým rysem lisabonského uspořádání bude centralizovaný výkon evropské politiky: vzniknou nové funkce typu šéfa Evropské unie, skončí rotující předsednictví a EU bude mít větší sílu při provádění bezpečnostní a obranné politiky. I tady bude oproti dnešnímu stavu síla větších států větší a menších menší.
Klasické štěpení na ose pravice-levice při jednání o lisabonském uspořádání nastalo na tématu Listiny základních práv EU. Teprve Lisabon totiž z tohoto dokumentu dělá součást primárního práva.
Jinak řečeno, nadřazuje ho nad Listiny základních práv a svobod jednotlivých zemí. To má závažné důsledky.
Přes noc se velkým politickým hráčem stal Evropský soudní dvůr v Lucemburku, který je hlavním interpretátorem této Listiny. Podstatou je, že slibuje všechno všem, a navíc obsahuje práva tzv. třetí generace, která se týkají práv mnoha sociálních a profesních skupin.
Od chvíle platnosti Lisabonu bude moci Evropský soudní dvůr prostřednictvím svých soudních rozhodnutí tyto standardy vnutit i zemím, jež je například nepřijaly samy v národním parlamentu.
ÚLEK
Nejdříve se toho polekali Britové. Jejich liberální ekonomika by se zavedením různých standardů německého typu stala málo pružnou a konkurenceschopnou. Hned záhy se toho začaly obávat katolické národy jako Poláci a Irové. Měly strach, že Evropský soudní dvůr jim vnutí různé morální standardy typu sňatků homosexuálů a jiné otázky, které většina voličů odmítá. Tak se zrodily první výjimky, jež říkají: národní zákony jsou nadřazeny evropské Listině.
Druhá Topolánkova vláda si při jednání o Lisabonu v roce 2007 uvědomovala nebezpečnost Listiny například pro konkurenceschopnost české ekonomiky. Jinými slovy, že nám Evropský soudní dvůr vnutí takové pracovní a odborové zákony, jež mohou likvidovat celé obory, které těží z relativně nízké ceny pracovní síly a pružného pracovního práva.
Delegaci v čele s Alexandrem Vondrou se však z řady důvodů nepodařilo podobnou výjimku prosadit. Jako prioritu si tehdy předsevzali boj za změnu hlasovacího systému v Evropské radě, ale na poslední chvíli je opustili Poláci.
Takže díky trochu vyděračské, ale zato velmi efektivní akci prezidenta republiky se dostáváme do skupiny zemí, jež si snaží ochránit své národní zákonodárství před průnikem rozhodnutí z rukou aktivisticky založených a nevolených soudců.
Otázkou je, zda tzv. Klausova výjimka, která má vstoupit v platnost za dva až tři roky v souvislosti se schvalováním přístupové smlouvy s Chorvatskem, přežije v samotném Česku a jestli se nestane předmětem krátkozrakého politického boje.
Pavel Šafr: NEJSLAVNĚJŠÍ EVROPAN (Reflex 42/2009)
Klaus využil největšího selhání v národní historii - vyhnání německého obyvatelstva.
Petr Holec: KONEC UFŇUKANÉ HRY (Reflex.cz, 4. 11. 2009)
Když Ústavní soud definitivně vyprovodil odpůrce Lisabonské smlouvy z ODS a prezident Václav Klaus dokument podepsal, cítil jsem zadostiučinění. Ne však kvůli smlouvě. Ta není ideální, stejně jako mnohé jiné smlouvy EU.
