Vážený klaun

Vážený klaun

Vážený klaun

Prezident Václav Klaus je znám láskou k sobě a ke státnické pompě. Snad proto plul osmadvacátého října na Vítkově nad zemí jako polobůh. Málem zmizel v šedém nebi.



Nemohl jsem u TV uvěřit, že to, co vidím, už je oficiální sláva k výročí vzniku státu, v němž už šestnáct let nežijeme. Klaus se nadnášel a šklebil, jako když inspektor Clouseau vylétl z okna svého bytu. Když pak k nastoupeným vojákům zapěl chlapeckým hlasem příkaz p-r-o-v-e-ď-t-e, lekl jsem se, že nejvyššího velitele zastřelí některý z vojáků za zesměšňování armády.
Snad by měl prezidenta při podobných příležitostech někdo dabovat. Nemyslím to nijak hanlivě. Podívejte, jak u nás kdysi František Filipovský zpopularizoval jinak nudného Louise Funese: i jemu stačil pouhý hlas. Představte si, že v TV vidíte Klause, ale slyšíte třeba Luďka Sobotu. Klidně pak prezidentovi uvěříte, že to s Lisabonskou smlouvou fakt myslí vážně.
S Klausem si moc nezadá šéf hradního protokolu, Jindřich Forejt. Jednatřicetiletý tlouštík s vyholeným krkem a měkkou tváří spalovače mrtvol rád sáhá na hosty a ukazuje jim cestu – obvykle ven. V dokumentu o Livii Klausové odstrkoval zaměstnankyně její kanceláře ze záběru, aby nestínily; na Vítkově máchal rukama, ještě než bylo na koho. Skvělá pantomima.
To vše by byla legrace, kdyby šlo jen o nás. Klaus je však svým osobitým nonverbálním projevem znám i v zahraničí. Pamatuju si, jak vlídné přijetí mu letos v Bruselu přichystal bývalý předseda europarlamentu, kde Klaus pronesl slavný projev. Veškerá vlídnost vzala za své, sotva se český prezident objevil na schodech nad vchodem. Ve vzduchu zavanul průšvih, aniž by řekl slovo. Zbytek je historie.