Vážení čtenáři

TAKTO JSEM VÁS OSLOVOVAL ze stránek Reflexu dlouhá léta. Posledního půldruhého roku jsem sloupek v rubrice Osmý den opatřoval různými jinými titulky, nicméně pocit, že spolu vedeme dialog, mne neopouštěl.



Měl-li však mít rozhovor nějaký smysl, bylo třeba, aby mluvily a vzájemně se poslouchaly obě strany. Pročítal jsem proto často Vaše reakce, jež jste připojovali k mým textům publikovaným na Internetu. Vždy znovu mě při tom napadaly dvě věci.

Z té první na mne sahala malomyslnost, protože jsem míval pocit, že cokoli napíšu, čtenáři si to přečtou po svém a každý jinak. V teorii komunikace známá věc, jako osobní zkušenost nic moc. Existují totiž slova zatížená v různých sociálních prostředích různými významy. Aby bylo úplně jasné, co máte při psaní na mysli, vyžadovalo by to připojit k takovému pojmu vysvětlivku. Jak jistě uznáte, metoda pro časopis málo schůdná. Nezbývá tedy autorovi nic jiného než slůvko poválet zálibně v mysli a hodit do koše. Předpokládá to ovšem, že si rizikovosti takových termínů je vědom. K nepřesnému pochopení jsem přispíval také tehdy, když jsem neodolal pokušení vrhnout se do říše metafor. Vidíte, už je to tady zase. Dále jsem si myslíval, že logika rozumné domluvy by velela, že čím odlišnější mají lidé názory, tím pozorněji si naslouchají. Opak je pravdou, zjistil jsem v českém prostředí. Platí, že s tím větším gustem si nadávají.

Druhá věc mne ovšem také příliš netěšila.
Mnohá zpětná vazba svědčila o tom, jak nepozorně čteme. Kdybychom byli roztěkaní jen při čtení, nic moc by se nedělo. Člověk se vždycky může usebrat a zkusit vnímat text znovu. Život ovšem není článek v novinách a není možné se k němu vrátit, až budeme mít víc času. Za roztěkanost platíme tím, že nám nenávratně unikají vztahy, trhají se kamarádství a odrůstají nám děti, aniž jsme jim stačili ukázat, co je dětství.
Doufám, že mi toto poněkud jitřivé ohlédnutí prominete, až Vám prozradím jeho důvod. Tentokrát se zde potkáváme naposled. Nastoupil jsem do redakce Literárních novin, a je proto logické, že svůj pravidelný sloupek stěhuji na jejich stránky. Děkuji Vám i redakci za letitou trpělivost a přiznávám, že mi s Vámi bylo moc dobře. Na shledanou.

TEČKA

Pan Bílek s naší redakcí prožil významnou část svého života a náš časopis velmi výrazně obohatil, a to jak v roli dlouholetého šéfredaktora, tak i v roli pravidelného autora. Rád bych Vám, Petře, jménem celého Reflexu ze srdce poděkoval a popřál Vám hodně štěstí. Budeme i nadále Vašimi čtenáři.

PAVEL ŠAFR ŠÉFREDAKTOR REFLEXU