Když v devatenáctém století mluvil filozof Friedrich Nietzsche o tom, jak by měla vypadat výuka na německých gymnáziích, zmínil se i o potřebě zformovat studenty tak, aby jim každá žurnalistická formulace působila fyzickou nevolnost.
Když v devatenáctém století mluvil filozof Friedrich Nietzsche o tom, jak by měla vypadat výuka a výchova na německých gymnáziích, zmínil se i o potřebě zformovat studenty tak, aby jim každá žurnalistická formulace působila fyzickou nevolnost.
Kdyby nakrásně naše školství dostálo této aristokratické povinnosti, neslo by těžkou odpovědnost za permanentní nauseu značné části populace. Naštěstí se tímto směrem česká škola ani nepodívala, natož aby jím šla. Naopak zavádí do svých programů mediální výchovu, u níž zatím nikdo neví, zda jde o zasvěcování do základů nějaké vědy, získávání dovedností ve zvláštních životních praktikách, nebo o první lekce nového jazyka. Koneckonců je to jedno, protože bez pozadí klasické kultury a vzdělanosti je každé vzdělání jen chaosem náhodných poznatků.
Vědění se dnes stalo provizorním. Žijeme v provizorním, rychle se měnícím světě, ale touha po něčem stálém nás nepřešla. A co nás bude doprovázet celý život, bez čeho bychom vůbec nebyli? Co je možné vidět a nahmatat? Naše tělo. Mediální doba, na jejímž prahu jsme se ocitli, zdá se slibovat ukojení narcistního pudu lidí víc než kterákoli jiná. Klasický žurnalismus spolu s tradičními médii jen uboze paběrkoval a s námahou plnil lidské přání dostat se do novin, jedno, jestli jako někdo, o kom se píše, nebo dokonce jako autor. Nejdůležitější bylo přečíst si své jméno.
Aspoň takto se potvrdit pohledem do sdíleného zrcadla. Co tenkrát stačilo, v současnosti už ztratilo význam. Není důležité jméno, nýbrž tělo mylně ztotožněné s já. Pokrytím prostoru měst, budov a krajin kamerami, všeobecnou dostupností přístrojů na digitální zachycení obrazu a úžasnou penetrací Internetu byla nastolena narcistní totalita. Ujistit se o své existenci a zklidnit své ego může dnes každý a hned. Je úžasně snadné vyfotit se nebo nechat natočit v gestu, tanci nebo nahý a rozeslat to na všechny strany. Vůbec pak není důležité, jestli se někdo na obrázek podívá, jestli ho vezme na vědomí. Postačující je vědomí takové možnosti, což ale stejně znamená jen drobnou přidanou hodnotu. Podstatnější než tulivé generační srozumění je, že vidím sebe samého jako existujícího, zajímavého, hodného pozornosti, a to je úlevné. Proces sebezmnožování je navíc zábavný. Celým Internetem tak zní jediné volání: tady jsem!
OSMÝ DEN PETRA BÍLKA
