Čtu teď všude a slyším ze všech stran, že si snad lidé myslí, že Vánoce jsou tím lepší, čím víc za ně utratíme. Ale abych byl přesnější, ono se to tak výslovně ani nepíše, ono se to předpokládá jaksi automaticky, samozřejmě.
Pochybovat o vysokém emocionálním potenciálu žoku peněz nepatří k praktikovaným obyčejům dnešní doby. Jestli jste po těchto třech větách nabyli dojmu, že se schyluje k tradičnímu a povinnému adventnímu kázání o skromnosti, pokusím se váš předpoklad zklamat. Nemyslím si, že poezie vyzařuje jen z nuzných koledníků a že dřevěné sáňky z Ladových obrázků si děti užijí víc než minimotorky. Jsem však opravdu přesvědčen, že skutečná hodnota daru není závislá na jeho krámské ceně a že ji ani nelze úplně poznat ve chvíli, kdy jste obdarováváni. Vzácnost a jedinečnost toho, co jste dostali, a neplatí to pouze o Vánocích, vám odhalí jen paměť.
Teprve z odstupu spolehlivě poznáte, co stojí za vzpomínku, co ve vás přetrvává, co se na vás podepsalo. Platí to ovšem bohužel jak v kladném, tak záporném slova smyslu.
První podmínka, aby někoho dar potěšil a způsobil mu radost, spočívá podle mne v tom, aby sám obdarovávaný věděl, co chce, aby po něčem toužil. Lidem, kteří si nic nepřejí a nic nepotřebují, nemůžete vlastně ani udělat radost. Pověstné dopisy Ježíškovi by měly proto mít pro rodiče cenu jinak draze placeného sociologického výzkumu. Dar je odpověď na otázku, již klade přání. Odpovědi na něco, na co se nikdo neptal, bývají většinou trapné. Další nezbytnou vlastností hodnotného dárku je, že nemá být anonymní. Tak například proto také lituji děti v dětských domovech.
Jejich zařízení nyní přetékají zásilkami hraček a oblečení, ale je to stejné, jako kdybyste se rozhodli posílat někomu přání bez podpisu.
Dárek má emocionální rozměr, stává se artikulovanou řečí citu jen v situaci, kdy už mezi obdarovaným a dárcem existuje alespoň náznak nějakého vztahu, kdy víte, kdo na vás myslel a proč. Podle toho, co vám dává, poznáváte také, jak vás zná a co o vás soudí.
Vím, že tyhle řeči jsou jen abeceda dárkosloví, kterou se tak nebo onak většina z nás v životě naučila hláskovat. Málokdy ale míváme dost energie, odvahy a trpělivosti, abychom z ní poskládali celou a smysluplnou větu.
Podaří se nám to letos?
OSMÝ DEN PETRA BÍLKA
