S/M studio Parlament

Jako první vystoupili ve třetím parlamentním čtení rozpočtu premiér s&#160ministrem financí; dvěma stovkám často pochybných existencí, jimž podle jedné z teorií o demokracii říkáme volení zástupci, sdělili jasné poselství: legrace skončila. Topíme se ve více než pětiprocentním dluhu a&#160kasa je na dlouhé roky prázdná.
Nebo jinak: jestli přemýšlíte o dítěti, přemýšlejte dvakrát. Aniž by vám podpálilo dům nebo si s vaší kreditkou zahrálo ruletu, vyšlete jej do světa s&#160dluhem přes 110 000 korun. Tolik všichni dlužíme i bez vřelé pomoci lichvářských TV půjček. Půjčili si to za nás a na nás politici, kteří se sice rádi chlubí nakoupenými vysokoškolskými tituly, neumějí ale ani sčítat a&#160odčítat.

Až tahle hausnumera nyní pošleme v&#160rámci konvergenčního programu do Bruselu, nezabalí si tam do nich ani vafle. Obratem je pošlou zpátky a&#160možná k nim ještě přibalí vzkaz od Ježíška: už ani korunu z dotací. Cililink.

Ve světle pozitivních statistik si vzali slovo poslanci. První si mikrofon přichystal největší rétor, předseda ČSSD Jiří Paroubek. Jako obvykle mlel páté přes deváté, sám sebe popravoval. Jeho sdělení? Chceme víc peněz pro naše voliče. Tím projednávání rozpočtu de facto ukončil; od té doby se rozprava o&#160nejdůležitějším zákonu státu zvrhla v manifestaci bláznů, čímž se v rámci politické korektnosti omlouvám opravdovým bláznům.

Je celkem jedno, o kolik miliard navržený rozpočet nakonec naroste či nenaroste, případně jaké švindly v něm koalice ČSSD a KSČM provede. Úplně stačí, jak ho poslanci projednávají. Jako velikost poprsí striptérky v&#160baru v Dubí.
Připadal jsem si u TV, jako by mi ruce spoutali za záda a přes hlavu natáhli igelitový pytel. Například Zdeněk Škromach nedá dohromady ani holou větu. Po chvíli se však dostavila kýžená úleva. Konečně jsem pochopil, za co si od nás tihle lidé berou přes 60 000 korun měsíčně: aby vůbec vydrželi poslouchat sami sebe.