V březnu roku 1941 přistál ve Fort-de-France na Martiniku malý parník jménem Kapitán Paul Lemerle. Na plavidle, které mělo všehovšudy dvě kabiny se sedmi lůžky, bylo namačkáno 350 zoufalců prchajících před válkou z Evropy.
V březnu roku 1941 přistál ve Fort-de-France na Martiniku malý parník jménem Kapitán Paul Lemerle. Na plavidle, které mělo všehovšudy dvě kabiny se sedmi lůžky, bylo namačkáno tři sta padesát zoufalců prchajících před válkou z Evropy.
Mezi čtyřmi muži, již měli to obrovské štěstí, že mohli cestovat v jedné z kabin, byl dvaatřicetiletý Francouz Claude Lévi-Strauss. Vláčel s sebou kufr plný zápisků v nesmyslných jazycích, cestovních deníků, pozorování a negativů fotografií. Kdyby se mu nakonec nebylo bývalo podařilo dopravit toto zavazadlo po mnoha potížích až do New Yorku, nezrodila by se vědní disciplína zvaná strukturální antropologie a o myšlení primitivních národů bychom se mnoho nedověděli. Plody vědcova čtyřletého pobytu mezi brazilskými Indiány se tak odrazily jako míč od zarputilé zdi zvané Evropa a dopadly zpátky na americký kontinent. Symbolické.
Legendární kniha Lévi-Strausse Smutné tropy vyšla česky v roce 1966 v nákladu osmdesát dva tisíce výtisků (!) a autor se v ní zmiňuje, že mezi naloděnou pakáží, jak se vyjadřovali četníci, byl také papež surrealismu André Breton. Seznámili se a během nekonečné cesty na kocábce si psali dopisy, ve kterých diskutovali o vztazích mezi estetickou krásou a absolutní originalitou. Zatímco během nucené zastávky na ostrově se Lévi-Strauss věnoval okouzlující německé spolucestující a o příhodách slavného rodáka neměl potuchy, na Bretona čekalo, jak píše Milan Kundera, úžasné setkání ve stylu deštník a šicí stroj na operačním stole. V jednom obchodě se střižním zbožím narazil na místní literární revue Tropy a ta ho strhla natolik, že zavítal do redakce, kde poznal a doživotně fascinoval Aimého Césaira, zakladatele martinické literatury a politiky, i jeho přátele. Cesty a způsoby, jimiž se do světa v minulém století ubíralo evropské intelektuální dědictví, byly skutečně podivuhodné.
Budeme o nich vědět stále méně. Očití svědkové odcházejí a jejich zanechaná svědectví převrstvuje naše všednost. Když přišla zpráva, že 1. listopadu v Paříži zemřel Claude Lévi-Strauss a minul přitom o čtyři týdny své sté prvé narozeniny, pocítil jsem zklamání. Tak tedy už i on. Připadalo mi najednou, že klesla poslední zoufale natažená ruka, jíž se dvacáté století toužilo dotýkat budoucnosti, aby nezapomínala, že bez minulosti je ničím.
OSMÝ DEN PETRA BÍLKA
