Čekání ze zdvořilosti

Čekání ze zdvořilosti

Čekání ze zdvořilosti

Ústavní soud odložil rozhodnutí o Lisabonské smlouvě. Premiér Fischer se tedy musí na summitu EU zase trošku přihrbit, státní svátek vzniku Československa ale pro nikoho nebude současně pohřbem samostatnosti.



Senátoři v úterý přišli s dalším doplněním stížnosti, kterým zaskočili soudce. Rozhodnutí soudu odročit verdikt o souladu Lisabonské smlouvy s českou Ústavou pak komentovala řada politiků. Dva výroky se ale sluší vyzdvihnout, neboť situaci okolo Lisabonu skvěle charakterizují. Jde o věty Mirka Topolánka a Cyrila Svobody.

Poučení soudci

„Kdyby chtěl rozhodnout dneska, tak by mohl být možná právem kritizován za to, že to rozhodnutí měl připravené,“ řekl expremiér. A má pravdu. Soudci se zřejmě poučili z loňska. Tehdy vynesli předem připravený výrok, aniž by se doopravdy pokusili reagovat na vystoupení odpůrců smlouvy v den veřejného jednání. Ačkoliv lidé dobře obeznámení s děním na Ústavním soudu mluvili o již napsaném zamítnutí stížnosti senátorů již minulý týden, soud v úterý oznámení svého verdiktu tentokrát ještě o týden odročil. Bude to ale jen zdvořilostní čekání.

Už dávno nejde o právo.

Lisabonská smlouva sice posílá z Prahy do Bruselu rekordní rozsah pravomocí či jejich možného dalšího převedení, ale podle převládajícího názoru politiků jde hlavně o to, neudělat si ostudu případnou neratifikací.

Bez debat a odmlouvání


„Není co zkoumat, je třeba pouze ratifikovat,“ završil Cyril Svoboda úvahy způsobem hodným Ala Gorea a jeho „The debate is over.“ A tak to je. Skoro nikdo Lisabonskou smlouvu nečetl, skoro nikdo neví, co přinese, ale hlasovat proti ní je na vyloučení ze společnosti slušných lidí. A vylučovat se začne v úterý 3. listopadu.