V divočině finského Laponska vás místo českého tradičního kůrovce, kácení, požárů a odpadků bude zneklidňovat tak akorát obtížný hmyz, obtížná finština a obtížně odehnatelné ptactvo.
Národní park je léčebnou, do níž by se měl jeden každý z nás na část roku uchýlit a takzvaně se resetovat:
Romanticky klopýtat deset hodin denně s dvaceti kily na zádech divočinou, se vzpomínkou na prózy Jacka Londona a Jamese F. Coopera zdravit divou zvěř a dělit se s ní o plody matky přírody, spát pod hvězdami, dva týdny se nesprchovat a konečně dostatečně docenit civilizační výdobytky typu toaletní papír (nejlépe nezmáčený v potoce), zápalky, týden starý, a přesto neplesnivějící chleba.
Nikde v Evropě tohle všechno nejde líp než za polárním kruhem země tisíce jezer. Navíc právě zde na vás minimálně dolehne neobyčejná drahota finského živobytí; budete se totiž živit zejména sběrem jako kromaňonci a kromě necelých pěti tisíc za zpáteční letenku a cca dvou set eur za cestu na severozápad a zpět nebudete muset platit nikomu vůbec, ale vůbec nic.
Protože tohle je ta část Evropy, jejíž obyvatelé (hovořící plynně anglicky, ať jde o jakoukoli věkovou skupinu) vám pomohou s čímkoli nezištně a rádi.
Útěk do divočiny – té opravdové
Mám doma v Česku čtyři národní parky (Narodniparky.kvalitne.cz), a přestože (nebo snad právě proto) na hranici jednoho z nich žiji, je mi to tak nějak šumák. Uměle nastavenou existenci NP, CHKO atd. si – samozřejmě ke své škodě – uvědomuji výhradně tehdy, když je chtějí vykácet kvůli lanovkám pro sjezdaře jako teď Šumavu, když je v devadesátých letech žral kůrovec pod laskavým patronátem tehdejšího ministra životního prostředí Miloše Kužvarta, když jejich část shoří na popel či když se do nich v okurkové sezóně zatoulá ona věčně médii oživovaná neexistující puma.
K sousedům Slovákům nakouknu, jestliže se utrhne kus Kriváně s českou turistkou nebo když někoho okouše medvěd – ostatně všechny ty jejich Tatry a Fatry mám jako ostatní socialistická děcka prochozené. Okrem toho dĺžky ích ciest – značené na turistických ukazatelích pomocí předpokládané doby túry, nikoli kilometry – jednoho znechutí, protože to s velkým batohem či malým dítětem často nestíhá ujít podle plánu a přespává pak na salaši u bačů, kteří po nocích střílejí po vlcích a zapíjejí parenicu žinčicou nebo něčím ostřejším.
Mým ideálem by býval byl ten severokalifornský sekvojový park z obálky americké edice zbrusu nového, říjnového National Geographic. Jen kdyby mě právě pod kalifornskou sekvojí před dvěma lety nepřekvapil černý a zuřivý méďa Béďa.
Laponský Národní park Urho Kekkonena (Outdoors.fi) je myslím zdravý kompromis mezi úplnou panenskostí afrických parků a přílišnou obydleností těch středoevropských. Je z finských národních parků nejvyhlášenější, a přesto v jeho odlehlých částech nemusíte potkat ani živáčka; a já se sem vydala také u vědomí, že se na jeho 255 tisících hektarů pohybuje odhadem jen třicítka medvědů, že cesty jsou dobře značené a mapy relativně inovované.
Ruska v Sápmi
Nenechte se mýlit onou ruskou – sovětské přátele zde, v poměrně drahých krajích přes dvě stě kilometrů nad polárním kruhem, potkávat nebudete, i když na hranici s mocným sousedem Finů a jejich někdejším okupantem se podívat můžete, troufnete-li si na náročnější přechod mokřin.
Ruska je finský výraz pro podzim za pólem, tedy krátké komárůprosté a na druhou stranu i sněhuprázdné období. V jeho průběhu je park podle mého názoru nejkrásnější a Sámové – obyvatelé země Sápmi neboli Laponska, s vlastním (trochu symbolickým) parlamentem v rodišti Santa Clause Rovaniemi – tak nějak nejméně přítomní.
Jejich sobi odrodili telátka během dubna a května, dospělí samci už jsou za účelem prodeje masa a kůží rovněž částečně pobiti. Vzácné bobule lakka, které se na helsinském tržišti prodávají za 20 eur za kilo, se prý letos příliš neurodily a hlavní sklizeň neskutečně velkých brusinek a borůvek už je taky pod střechou. Tak proč vycházet z tepla moderních srubů?
Za houbami
Hrstka místních není hnědými klobouky nijak vzrušena, ovšem český houbař se po zkušenosti s laponskými lesy nebude nikdy chtít vrátit do vlasti – na každém kroku zatlačí slzu v oku, protože všechny ty obří a dokonale zdravé křemenáče, kozáky a rozmanité hřibovité houby prostě nedokáže sníst (i když se bude denně ládovat smaženicí).
Občas mu s večeří pomůže zvědavý a uřvaný sámský pták štěstí kuukeli. České názvosloví ho překřtilo na sojku zlověstnou – zřejmě proto, že na vás hněvivě křičí, když ji nepočastujete makkarou, grilovaným párkem rovnou z ohniště. Sezobne ho přímo z ruky, a pokud ji neukonejšíte další stravou, odletí vám s dalšími oranžovo-šedými kolegyněmi ještě prošacovat batoh.
Po ohromné šíři parku je rozsetá čtyřicítka chatek a přístřešků, které poskytují zdarma nocleh na sto kilometrech kvalitně značených cest. Nezbytnou součástí jsou dřevníky – mimochodem, umíte si představit, že by v českých národních parcích byly volně k dispozici dřevníky opatřené luxusními sekerami Fiskars a chaty s plynovými vařiči, aniž by toto vybavení během týdne zmizelo? V Laponsku to funguje.
Když jsem se tu před pěti lety poprvé ponořila do dubnových závějí, byla občas některá z chat obsazena pajdajícími běžkaři, kteří si uhnali puchejře na dvou stech kilometrech běžeckých tratí. Věšeli člověku propocené ponožky pod nos s omluvnou nabídkou loku lékořicové vodky černé jak ropa.
Letos v první půli září však byl park téměř vylidněný. Dokonce i dobrodružné Čechy, kteří se v posledních letech hemží všude po světě, bylo vidět jen v zápisech na stránkách „knih návštěv“. Cestovatelé je pečlivě udržují v každém dočasném příbytku.
Nechte mi tam příští rok svůj vzkaz. V Klostermannově ráji šumavském může být do té doby kromě obvyklé spousty výletníků taky kůrovec a lanovky…
Chcete se o kultuře finských, švédských a norských Laponců dozvědět víc?
V druhém říjnovém týdnu vychází v nakladatelství Pavel Mervart sborník textů s názvem SÁMOVÉ. JAZYK, LITERATURA A SPOLEČNOST.
