Obsadit ve veřejném zájmu

Obsadit ve veřejném zájmu

Obsadit ve veřejném zájmu

Okolnosti konce zatím posledního českého squatu jsou značně rozpačité. Mnozí veteráni squattingu – této jistě problematické, ale zároveň inspirativní disciplíny – se v posledních dnech museli „obracet v hrobě“.

Okolnosti konce zatím posledního českého squatu jsou značně rozpačité. Mnozí veteráni squattingu, této jistě problematické, ale zároveň inspirativní disciplíny v oboru práce s nemovitostmi, se v posledních dnech museli „obracet v hrobě“.
Začalo to jako obvykle – osazenstvo pražské vily Milada, kterou její vlastník, Ústav pro informace ve vzdělávání, už roky nechává chátrat – vyhnala minulý týden najatá bezpečnostní agentura. Do tahanice se bleskově zapojil ministr Michael Kocáb, v rozporu s místními zvyky sqauttery podpořil a přes jednoho ze svých známých, byznysmena Petra Svinku vyjednal na půl roku náhradní bydlení v pražském centru.
Squatteři přijali a byty za korunu na skvělé adrese v Truhlářské ulici se ukázaly jako luxusní past. Ihned se provalilo, že Svinka podle památkářů v jednom ze svých domů vyboural historicky cenné prvky a dostal za to zatím historicky nejvyšší pokutu. Pokoutné bourání starých zdí je samozřejmě opakem toho, o co squatterům – kromě bydlení – jde: tedy vdechnout nelegálně obsazeným a zpravidla zanedbaným domům nový život.


Bývalí obyvatelé Milady teď slibují, že se na nové adrese spřátelí se sousedy a v rámci dobrých mravů budou pořádat kulturní akce. Je ale otázka, koho to bude zajímat. Squatting je dnes v Praze spíše mrtvou disciplínou a spojení posledních vytrvalců s problematickým podnikatelem nikomu na náladě nepřidá.
Je to škoda, protože squatting – navzdory pro spoustu lidí těžko stravitelné radikální kritice konzumu – změnil tvář mnoha evropských měst k lepšímu. Pro někoho je samozřejmě nepřijatelné lézt přes cizí práh, ale připomeňme, že v případě obsazování opuštěných domů to není tak jednoduché. Řada obsazených domů v Evropě patřila městům – byla tedy veřejným majetkem a sqautteři do nich vnesli někdy hlučný nebo nepříjemný, leč alespoň nějaký život.
Minimálně v Berlíně, Amsterodamu nebo Kodani by bez squatterů mnoho erárních domů zmizelo ze světa. Neoficiální výstavy, koncerty nebo divadla navíc doplnily mozaiku života v těchto městech o kolísavou, ale zcela soběstačnou kulturní alternativu. Někdejší radikálové zestárli a odešli, spousta z nich byla vytlačena a řada uzavřela s osvícenějším osazenstvem radnic nájemní smlouvy. Domy dnes pokračují coby nezastupitelná dětská centra, jídelny pro chudé, cyklistické servisy nebo útulky pro opuštěná zvířata.

Praha takové štěstí neměla. A nejde to vyčítat jen místním politikům, kteří squattery nesnášejí. O toleranci k obsazování je nikdo nahlas nežádal a bez veřejné podpory logicky zašly i ty nejnadějnější projekty v „erárních“ domech, které dokázaly nabídnout regulérní program od koncertů přes výstavy až po kroužky pro děti – statek Ladronka (město tady po vytlačení sqautterů zřídilo restauraci a zázemí pro in-line bruslaře) a domky ve střešovické dělnické kolonii, které se pokoušel oživit spolek Medáků (byly strženy a pozemky prodány, nejzajímavější domek město zcela přestavělo a dodnes pro něj hledá smysluplné využití).
Můžeme se přít o to, co by bylo lepší. Jisté je, že zmíněná proměna veřejného majetku stála spoustu peněz a daňoví poplatníci – jejichž zájmem se radnice ohánějí – za ně nezískali nic, co by už ve městě nebylo. A současně hodně ztratili – kupříkladu pohled na někdejší schopnost nelegálních obyvatel Střešovic domluvit se s legálními starousedlíky na bezkonfliktním soužití.
Dnes se každopádně do nových akcí nikdo nehrne. Veteráni (v Praze, ale i v Berlíně) si stěžují, že jejich děti jsou zhýčkané a odmítají topit v kamnech a vystačit si s vodou v PET lahvi nabranou potají u benzínky.
To ale automaticky neznamená, že návyky se nemohou zase otočit. Chátrajících domů je i v Praze stále dost a dost (detaily je možné hledat třeba na stránce www.realitka.squat.net, která nabízí zájemcům jejich přehled). Právě v těchto domech – a speciálně v těch z nich, které patří městu či veřejným institucím – by mohlo v budoucnu pokračovat vyjasňování našich představ o tom, co je to veřejný majetek, komu z nás patří a co se s ním má dělat.



AUTOR PRACUJE V TÝDENÍKU RESPEKT


K tématu:

Bude další squat?
J. X. Doležal: BUDE DALŠÍ SQUAT? (Reflex.cz, 9. 7. 2009)
Myslím si, že by měl podobný stav – totiž že se mu někdo nastěhuje do objektu, kde nemá co dělat – zažít i ministr Kocáb osobně. Proto zvažuji, že se mu nastěhuju na pár dní se spacákem na ministerstvo. Ale poslední slovo k rozhodnutí, zda tak učinit, máte právě vy, naši čtenáři. Takže – mám se na Kocábovo ministerstvo „nasquattovat“?
Anketa: PRÁZDNÉ DOMY SQUATTERŮM?
(Reflex.cz, 9. 7. 2009) Měla by města či veřejné instituce umožnit squatterům obývat jejich dlouhodobě prázdné, nevyužívané budovy?