Sledovala jsem zápasy na turnaji devítiletých dětí. Holčička prohrála jednu delší míčovou výměnu a náhle začala kulhat. Pak dva míče vyhrála a ejhle – noha už nebolí. Zaměřím se na její neustále fandící rodiče...
Sledovala jsem zápasy na turnaji devítiletých dětí. Holčička prohrála jednu delší míčovou výměnu a náhle začala kulhat. Zajímá mě, co bude dál. Pak dva míče vyhrála a ejhle – noha už nebolí.
Zaměřím se na její neustále fandící rodiče a dochází mi to: malá tenistka pro ně hraje divadlo. Aby nedostala vynadáno, že nebojuje, tak občas kulhá...
Malá hráčka byla pod trojím tlakem: za prvé soupeřky, za druhé vlastní psychiky a za třetí rodičů. Měla strach, aby jí nevyčítali, že do zápasu nedala všechno.
Rodiče tenisových dětí dnes působí problémy. Mnozí z nich totiž nevědí, jak si mají počínat, a tak jen napodobují to, co vidí kolem sebe. A nevidí nic dobrého, protože tenisová etiketa, pravidla chování na dvorci, často i takzvaně psaná, se v poslední době hodně pokřivila.
Takže existují rodiče, které nejenže ani nenapadne napomenout vzteklé dítě, když po prohře rozmlátí na kurtu raketu, ale dokonce mu slíbí koupit novou. Mnoho je i těch, kteří se snaží svému potomkovi „pomoci“ tím, že různými způsoby – výkřiky či zvuky – znervózňují jeho soupeře a vůbec si nepřipadají nepatřičně, natož trapně. Pro mnohé je také naprosto běžné nabádat děti k podvádění, například k nepřiznání dobrého míče protivníka.
Zvláštní je vztah rodičů k trenérovi. Protože ho platí, tak z něj dělají sluhu. A on nechce přijít o práci, takže to přijímá a malým hráčům nosí tašku či rakety a mnohdy jim čistí i boty... To je naprosto scestné. Aby měly tréninky smysl a hráč či hráčka tenisově rostli, musí být trenér jednou z nejvyšších autorit. Tedy nikoliv nějaký poskok.
Tady by si měl tenis vzít příklad z golfu, kdy je zakázáno při hře na děti mluvit. A proto by vůbec nebylo od věci pouštět rodiče při tenisových turnajích mládeže pouze do klubové restaurace s tím, že pohyb kolem kurtů by jim byl zakázán. Tohle samozřejmě říkám s nadsázkou.
Rodiče (a nejen oni) by si měli uvědomit, že:
Tenis je jen část života, a tak by měl člověka vychovávat i pro oblasti mimo sport.
Není podstatné umístění na žebříčku v jedenácti letech, ale v osmnácti a později.
U dětí je v tréninku důležitější kvalita v menších dávkách než kvantita.
Jestliže se tenisovému dítěti takříkajíc odrovná psychika, později se to už nikdy a ničím nespraví.
HELENA SUKOVÁ (*1965) – vyrůstala ve slavné tenisové rodině, svého času byla čtvrtá ve světové žebříčku, mnohokrát hrála ve finále grandslamových turnajů, sedmkrát byla vítězkou wimbledonských čtyřher a získala dvě stříbrné olympijské medaile.
K tématu:
Pavel Kovář: ŠKODNÁ DĚTSKÉHO SPORTU
(Reflex online, 13. 5. 2009)
A tak je tu náhle „objev roku“: dětskému sportu hodně škodí ti, kteří by mu měli pomáhat – mnozí rodiče i trenéři. A to tím, že nechápou základní poslání sportu, jimiž jsou jak tělesný rozvoj, tak výchovné působení s dodržováním pravidel a respektováním soupeře v duchu fair play.
Pavel Kovář: TÁTA MĚ ZABIJE!
(Reflex online, 14. 5. 2009)
Proto lze zaslechnout trenérův křik na osmiletého kloučka vlastního týmu: „ Kreténe, kam to přihráváš?!“ A o přestávce v kabině trenérův komentář: „Vy č...ci, jak to hrajete?! Když ten debil přijel do brankoviště, proč jste mu nezlámali obě ruce?! Tam neměl co dělat!“
Lenka Krbcová – Pohledem rodiče: JEDNOU BUDEŠ BALETKOU
(Reflex online, 15. 5. 2009)
Jenže přijde den a vy musíte rozhodnout – kam s ním? Na jaký sport přihlásit dítě? Přihlédnete k talentu, dispozicím, figuře, povaze. Buclatou Marušku nepošlete baletit a hloubavý a nestále hloubající Fanda na postu útočníka nezaboduje...
Pohledem trenérů: „JINÉ“ SPORTY
(Reflex online, 15. 5. 2009)
„Desetiletý kluk může nakopnout míč jako Nedvěd, malý hokejista může zvednout puk jako Jágr, kdežto dát smeč jako Lébl, to opravdu jde až v pozdějším věku...“
