„Desetiletý kluk může nakopnout míč jako Nedvěd, malý hokejista může zvednout puk jako Jágr, kdežto dát smeč jako Lébl, to opravdu jde až v pozdějším věku.“
Pavel Kovář slýchá při shánění podkladů pro naše aktuální top téma ŠKODNÁ DĚTSKÉHO SPORTU hrůzostrašné historky z prostředí hokeje, fotbalu, tenisu. Na mě připadl, jak se ukazuje, úkol mnohem pozitivnějšího vyznění.
Ptala jsem se totiž na názor a zkušenosti s chováním dospělých na dětském sportu lidí, kteří se pohybují v disciplínách „méně bohatých“ či „méně populárních“.
BASKET JE SPORT CHYTRÝCH LIDÍ
MILENA JINDROVÁ má s prostředím dětského sportu opravdu bohaté zkušenosti. Basketbal trénuje už čtvrtstoletí, po nejvyšších soutěžích žen a mládeže se nyní věnuje mladým basketbalistům od minižáků až po dorost v Sokole pražském.
„Nikdy jsem na basketu nenatrefila na člověka, ať dělá kluky, holky, malé děti, dospělé, který by se s nepřiměřeným chováním, vulgárností, agresivitou rodičů nebo trenérů setkal. Za celou svoji trenérskou kariéru nic podobného neznám. Rodiče samozřejmě někdy jsou hlučnější, ale v rámci fandění a slušného chování. Myslím, že je to určitě druhem lidí, kteří se tomu sportu věnují, a basket je v podstatě sport vysokoškoláků, chytrých lidí.“
Když mluví o problémových sportech, nebere si servítky: „Fotbalisti, hokejisti to jsou spíš takoví hulváti, i ty děti, i ti rodiče. Myslím, že není šance s tím něco udělat, to je v těch lidech, ve výchově.“
DÁT SMEČ JAKO LÉBL
„V našem klubu je zhruba deset mládežnických družstev a nikdy jsem neslyšel, že by třeba rodiče slovně napadali děti. Nic takového. Když povzbuzují, občas zakřičí něco, co není úplně košer, ale nějaká napadení, rvačky, to ne,“ říká sportovní ředitel klubu Volleyball.cz ČZU Praha MILAN FORTUNÍK.
„Viděl jsem agresívní rodiče třeba na hokeji, ale co se týče volejbalu, tam není obvyklé, že by se něco takového dělo.“ A čím to je? „Myslím si, že i tím, že volejbal se dá pořádně hrát až tak od patnácti let. Do té doby je to tak složitý pohyb – zasmečovat si, že ty děti ho úplně nezvládají, prostě nejde dřív zvládnout.
Desetiletý, nebo třeba i šestiletý kluk může nakopnout míč jako Pavel Nedvěd, malý hokejista může zvednout puk jako Jágr, kdežto dát smeč jako třeba Lébl, to prostě opravdu jde až v pozdějším věku.
Možná proto ve volejbale není tolik agresívních dětí, ze začátku je to spíš taková všesportovní průprava, a děti k nám často přicházejí až v pozdějším věku, třeba po neúspěchu v jiných sportech.
Taky proto, že volejbal není kontaktní sport, tak se tu v podstatě nefauluje, a tím asi nevzniká tolik napětí.“
V TOMHLE OHLEDU JE PLUS, ŽE NEMÁME PENÍZE
„Aby rodiče nadávali dětem, s tím jsem se na florbale nesetkal,“ říká hráč Tatranu Střešovice MICHAL JEDLIČKA, který trénuje mladší a starší žáky FBŠ Bohemians. „Někdy rodiče nadávají rozhodčím,“ směje se, „asi jako všude. Když tým prohrává, děti jsou trochu frustrované, pak spíš začnou faulovat. Stejně tak rodiče, když jde do tuhého, jde o důležitý zápas, jsou vyhecovaní a někdo udělá brutálnější faul jejich dítěti, tak to mu asi něco řeknou, to je stejné jako v jiných sportech, i ve fotbale a v hokeji, ale aby se rvali, to jsem na florbale ještě neviděl.“
Takže tu máme napětí, fauly, v čem je tedy rozdíl? „Florbal ještě není na takové úrovni, aby se na něm vydělávaly peníze. Myslím, že v tomhle ohledu je to pro ten sport plus, protože rodiče ve fotbale nebo hokeji by chtěli děti někam dotlačit, aby vydělávaly. Ve florbale peníze nejsou, takže tu nejsou ani tak ambiciózní rodiče.“
OJEDINĚLÁ FLORBALOVÁ RVAČKA
JIŘÍ JAKOUBEK, který za FBŠ Bohemians hraje a současně tu trénuje družstvo elévů, se již s jednou vyhrocenou situací na florbale setkal: „Vloni, na velkém mezinárodním mládežnickém turnaji Prague Games, malí Švédové prohrávali s klubem Pepino Ostrava. Jedno dítě atakovalo ostravského hráče a potom kvůli tomu vznikl nepřiměřený boj mezi rodiči z Ostravy a švédským trenérem. Myslím, že to do značné míry bylo agresivitou švédských dětí, které neunesly prohru.“ Tohle byl ale ojedinělý zážitek, jinak i Jirka potvrzuje již řečené – maximálně se setkává s pokřikováním v přijatelných mezích, žádné pěsti. Podobně jako Michal Jedlička vidí důvody v tom, že ve florbale nejsou peníze a jedná se o relativně nový sport, takže zatím nepřitahuje ambicióznější rodiče.
Někteří z Jirkových svěřenců hrají florbal jako doplněk k hokeji, ví proto ze zkušeností kluků i jejich rodičů o tom, co se děje v některých hokejových klubech. „Polovina týmu je z Ruska, ti kluci nemají výkonnostně na to, aby hráli, ale rodiče za to zaplatí. Prostě – kdo platí, ten hraje. Bylo by potřeba vyčistit to od vlivu peněz, pak by od toho šly pryč i tyhle typy lidí; ale to je asi nemožné.“
K tématu:
Pavel Kovář: ŠKODNÁ DĚTSKÉHO SPORTU
(Reflex online, 13. 5. 2009)
A tak je tu náhle „objev roku“: dětskému sportu hodně škodí ti, kteří by mu měli pomáhat – mnozí rodiče i trenéři. A to tím, že nechápou základní poslání sportu, jimiž jsou jak tělesný rozvoj, tak výchovné působení s dodržováním pravidel a respektováním soupeře v duchu fair play.
Pavel Kovář: TÁTA MĚ ZABIJE!
(Reflex online, 14. 5. 2009)
Proto lze zaslechnout trenérův křik na osmiletého kloučka vlastního týmu: „ Kreténe, kam to přihráváš?!“ A o přestávce v kabině trenérův komentář: „Vy č...ci, jak to hrajete?! Když ten debil přijel do brankoviště, proč jste mu nezlámali obě ruce?! Tam neměl co dělat!“
Lenka Krbcová – Pohledem rodiče: JEDNOU BUDEŠ BALETKOU
(Reflex online, 15. 5. 2009)
Jenže přijde den a vy musíte rozhodnout – kam s ním? Na jaký sport přihlásit dítě? Přihlédnete k talentu, dispozicím, figuře, povaze. Buclatou Marušku nepošlete baletit a hloubavý a nestále hloubající Fanda na postu útočníka nezaboduje...
Helena Suková: TRÁPÍ MĚ TENISOVÁ ETIKETA
(Reflex online, 18. 5. 2009)
...dochází mi to: malá tenistka hraje pro rodiče divadlo. Aby nedostala vynadáno, že nebojuje, tak občas kulhá...
