Sport mě nezajímá. Zajímá mě spíš „sportování“. Nesleduju výsledky utkání, neznám jména hráčů, ani nejsem na infarkt při nájezdech ve finále mistrovství čehokoli v čemkoli.
Sport je pro mě hra, zábava, pohyb. A taky společnost, pokud možno dobrá. Prostě „jen“ takové sportování...
Jenže přijde den a vy musíte rozhodnout – kam s ním? Na jaký sport přihlásit dítě? Přihlédnete k talentu, dispozicím, figuře, povaze. Buclatou Marušku nepošlete baletit a hloubavý a nestále hloubající Fanda na postu útočníka nezaboduje. Vyloučíte oddíly příliš vzdálené, finančně nedostupné, trénující v nemožnou dobu (těžko být v jednu odpoledne současně v práci a na hřišti) či vám z podstaty nesympatické („Sparta?! To by se děda obracel v hrobě!“).
Pak už záleží na tom, co očekáváte, jaké máte plány a ambice, a nakolik dáte na přání svého potomka. O co bych se zajímala já? Produkuje oddíl méně šikovné malé sportovce „na sklad“? Odkládá je do kategorie D, E, F, kde si jich už nikdo (za vaše peníze) nevšímá?
Trénuje se pětkrát týdně, nevydržíš – smůla?
Pořádají se několikrát do roka povinná a drahá „soustředění“ v zahraničí? U moře se přece lépe trénuje (a trenérům včetně nezbytného doprovodu lépe koupe).
Jak se tu chovají ke svým svěřencům, jaká je atmosféra mezi dětmi, rodiči i trenéry?
Přiznávám, že jsem ovlivněna možná stereotypními předsudky a představami: fotbal – nagelované hlavy, hokej – vymlácené zuby, tenis – „Ruku líbám, paní doktorová!“, gymnastika – zhuntované zdraví, golf – pracháči a nabobové atd. (všem dotčeným a nezapadajícím se omlouvám).
Podle mých rodičovských zkušeností ale sporty, v nichž se „dělaj prachy“ a zvedá společenská prestiž, nebo oddíly, kde mají trenéři či rodiče přemrštěné ambice, mají úplně jinou atmosféru než ty, kde se sportuje spíš pro radost.
I když třeba zrovna ze mě mohla být šťastná buclatá baletka... Kdo ví?
K tématu:
Pavel Kovář: ŠKODNÁ DĚTSKÉHO SPORTU
(Reflex online, 13. 5. 2009)
A tak je tu náhle „objev roku“: dětskému sportu hodně škodí ti, kteří by mu měli pomáhat – mnozí rodiče i trenéři. A to tím, že nechápou základní poslání sportu, jimiž jsou jak tělesný rozvoj, tak výchovné působení s dodržováním pravidel a respektováním soupeře v duchu fair play.
Pavel Kovář: TÁTA MĚ ZABIJE!
(Reflex online, 14. 5. 2009)
Proto lze zaslechnout trenérův křik na osmiletého kloučka vlastního týmu: „ Kreténe, kam to přihráváš?!“ A o přestávce v kabině trenérův komentář: „Vy č...ci, jak to hrajete?! Když ten debil přijel do brankoviště, proč jste mu nezlámali obě ruce?! Tam neměl co dělat!“
Pohledem trenérů: „JINÉ“ SPORTY
(Reflex online, 15. 5. 2009)
„Desetiletý kluk může nakopnout míč jako Nedvěd, malý hokejista může zvednout puk jako Jágr, kdežto dát smeč jako Lébl, to opravdu jde až v pozdějším věku...“
Helena Suková: TRÁPÍ MĚ TENISOVÁ ETIKETA
(Reflex online, 18. 5. 2009)
...dochází mi to: malá tenistka hraje pro rodiče divadlo. Aby nedostala vynadáno, že nebojuje, tak občas kulhá...
