„...vždyť bych si i kurvu vzal, kdybych věděl, že mne má ráda...,“ zapsal si 3. listopadu 1835 do deníku žárlivostí pronásledovaný student práv Karel Hynek Mácha. Přitom se nedá říci, že by mu osmnáctiletá milenka Lori odpírala důkazy lásky. Pár řádků nad citovaným povzdechem čteme: „Pical jsem popředu i vkleče pozadu u kamen.“
Není to poprvé, co český čtenář dostává do rukou úplné znění tabuizovaného klasikova deníku. Už v roce 1993 zveřejnil Miloš Pohorský ve výboru Intimní Karel Hynek Mácha do té doby ani do spisů nezařazené šifrované pasáže; předtím vyšly v Itálii a v exilovém nakladatelství v Mnichově. Nejčerstvěji je najdete ve svazku Prózy, jejž připravilo nakladatelství Lidové noviny ve své záslužné edici Česká knižnice. Podobný čtenářsky orientovaný soubor prozaických prací autora Máje vyšel také v roce 1986 ke sto padesátému výročí básníkovy smrti, měl náklad deset tisíc výtisků a od současné edice se liší v několika příznačných bodech.
Kromě toho, že místo zápisu typu „ráno onanie“ jsou v jubilejní publikaci tři tečky, je možné zaznamenat i další kroky pořadatelů dnešního souboru Zdeňka Hrbaty a Martina Procházky vstříc čtenářské přitažlivosti. Aktuální výbor je méně rozsáhlý. Obsahuje kromě drobnějších textů „povinné položky“, jako jsou Cikáni, Křivoklad, Večer na Bezdězu, Marinka, Pouť krkonošská, Deník na cestě do Itálie a Deník z roku 1835, nicméně v něm chybí hlavně desítky stran literárních zápisníků. Mácha si v nich zaznamenával nejen výpisky z četby, často v němčině nebo polštině, ale také příležitostné nápady či seznamy Hradů spatřených.
Obraz dnešního stavu české literární gramotnosti představuje i rozsah komentáře. Oproti roku 1986 je několikanásobně delší a dosahuje v knize téměř stejného množství stran jako zařazené Máchovy práce. Doprovodný text se podle mého názoru přesně trefuje do úrovně, již lze požadovat od publikace představující klasika pro školu a dům. Poznámkový aparát trpělivě dohledává detailní reálie a souvislosti, mnohdy objevné, nevyhne se však ani tomu, že pedagogicky důsledně vysvětlí, kdo byl František Palacký. Zvláštní pozornost a ocenění si zaslouží textologický exkurz Michala Charypara. Rekapituluje se v něm strhující historie sporů o autentičnost Máchovy literární pozůstalosti, kterou vyvolalo v padesátých letech minulého století vystoupení bohemisty Oldřicha Králíka.
O co šlo? Střet začal diskusí o původnosti autorského rukopisu Pouti krkonošské; Králík vyslovil podezření, „že Sabina skrytě zneužil svého postavení pořadatele Máchovy literární pozůstalosti a v nekontrolovatelné míře ji falzifikoval vlastními vpisky“. Do badatelského sporu se po desetiletích vložila i počítačová textová atribuce (určování autorství), jejímž průkopníkem u nás byl Pavel Vašák. Ten na rukopisu Cikánů Sabinovo přispění přesvědčivě vyvrátil. Charyparovo textologické okénko uspokojí nepochybně náročné ctitele detektivek, ale především velmi názorně předvádí techniku literárněvědné práce a může být pro mnoho studentů inspirativní.
Při porovnávání edic Máchových próz vynikne kromě zmíněných rozdílů také jedna shoda. Doslov Miloše Pohorského ke staršímu svazku má název Mácha a český romantismus v evropských souvislostech. Pořadatelé dnešní sice neformulují svou optiku takto doslovně, nicméně samozřejmě a nutně vsazují svého autora do evropského kontextu. Svědčí o tom výkladové pasáže v komentáři i motivace výběru konkrétních děl. Po právu.
Kontrast mezi popisem toho, jak po večerech pomáhá Ignác v Truhlářské ulici Lori lepit krabičky na patrony, a tím, jaká moderní existenciální úzkost svírá věčné poutníky jeho básní a próz, je při každém novém setkání fascinující.
PETR BÍLEK
KAREL HYNEK MÁCHA: PRÓZY
Nakladatelství Lidové noviny, 2008
Zpět do článku NAŠE RECENZE V KOŠI NEKONČÍ
