Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Jenomže co když je to jenom utěšování?
Komu by k čemu mohlo být dobré, když ho v okamžiku, kdy jde své přítelkyni pro cigarety, unesly tři zamaskované ženy, omámily ho a odvedly do zajetí?
Sice to začíná jako pohádka o třech zlých vílách, ovšem ve stínu událostí z Amstettenu nebo po boku únosu Nataschy Kampusch se jedná o naprosto normální situaci. Novelu Ruperta Thomsona lze v mnoha ohledech srovnávat s Fowlesovou prvotinou Sběratel, ovšem s tím rozdílem, že zatímco jeho hlavní hrdinka Miranda dokáže vhlédnout do myšlenek svého Calibana, tanečník moderního baletu z Knihy zjevení má pro své bachařky a znásilňovatelky, jež na něm vyzkoušejí kdejakou techniku, pouze smyšlená jména.
Přes svůj průzračný název je thriller Kniha zjevení primárně zaměřená na tělo a jeho objektifikaci, jež začíná už pohledem, pokračuje okouzlenou fascinací, míří ke splynutí a patologicky ústí v touhu vlastnit. Pro demonstraci toho všeho je ideální, že hlavním bezejmenným hrdinou je zrovna tanečník. Člověk, který tělem cítí i myslí a zároveň je zvyklý vystavovat je jako svoje vlastní zboží, dávat všanc. Ale asi ne tak, že by se chtěl nechat ponižovat, tetovat nebo poutat za kroužek v předkožce k zemi.
Úvodní část předcházející únosu nadhodil Thomson v ich-formě, ovšem ve chvíli, kdy je identifikace s dosluhujícím baleťákem dokonána a on se ocitne přikurtovaný v prázdné místnosti, autor od něj ustoupí a všechna zneužívání a mučení se začnou dít v třetí osobě. V odstupu Thomson začne prezentovat bolest jako objektivní nevyhnutelný mechanismus, který páchají těla na tělech.
A i když lze jen těžko říkat něco bližšího, protože Kniha zjevení by i po přečtení téhle recenze měla zůstat napínavou story ve stylu gotického románu, zásadní se pro ni stává především ona zmíněná absence tváří, kterou Thomson předkládá ve všech variantách. Tam, kde není obličej, není individualita, není motiv k násilí, není ani emoce. Jediné, co lze vytušit, je pohled; ale ten bývá natolik utopený v průzorech, že by mohl patřit i kameře.
Thomsonův hrdina se snaží individualizovat své vězenkyně pomocí jmen, hledá výraz jejich identity v odstínu kůže, v mateřských znamínkách, v tloušťce, v pohybu. Selhává však, protože nejde o pohybové divadlo, ale o násilí, které si s žádným z jmenovaných rozlišovacích prvků nedokáže identifikovat. Není logická spojitost mezi pihou a týráním, ovšem mezi vztekem ve tváři a ranou ano. Právě proto platí poučka, že nejhorší zlo je to, které není poznat.
Pavel Turek, Aktuálně.cz
RUPERT THOMSON: KNIHA ZJEVENÍ
Přeložil Ladislav Nagy
Mladá fronta, 2008
Zpět do článku CO SE NEVEŠLO: LITERÁRNÍ PERLIČKY NA DNĚ
 | DRAMA KŘEHKÉ OBYČEJNOSTI Mikołaj Łoziński: Reisefieber |
 | SUMERSKÉ RETRO Olga Tokarczuková: Anna In v hrobech světa |
