Jak je v naší zemi obvyklé, všechno začalo řečmi u piva. V tu chvíli by mě nenapadlo, že díky nim prožiju vedle Aleše Lopraise tři týdny v kabině ...
závodní Tatry 815 jako navigátor na nejobtížnějším dálkovém maratónu světa.
Vše se seběhlo hrozně rychle, brzy začaly přípravy. Člověka neznalého věci dovedou slušně zaměstnat. I když jsem dlouholetým účastníkem domácích rallye, tušil jsem, že na Dakaru je všechno jinak.
OBDOBÍ DOBRÝCH RAD
Jak se šířila zvěst o mé dakarské misi, dostával jsem řadu dobře míněných rad. Některé se v praxi ukázaly být skutečně využitelné, jiné nesmyslné. Každopádně jsem začal třikrát týdně posilovat, i když jinak by mě nikdo do fitness centra nedostal. Jako mýtus se později naštěstí ukázala nedostatečná možnost osobní hygieny. Balíky všeho možného od mýdla, přes vlhčené kapesníky po ústní vodu byly zbytečné. Prakticky jsem taky vykoupil prodejnu speciálního funkčního prádla, když jsem kvarteto kukla-triko-spodky-ponožky počítal na každý den nové. Prát se nakonec dalo a sady by stačily tak čtyři.
Snad poprvé jsem se ve svých pětatřiceti nechal pořádně prohlédnout sportovním lékařem (měl bych prý se sebou něco dělat) a s úděsnou představou návštěvy argentinského felčara jsem preventivně vyrazil i k zubaři.
Období příprav znamenalo také nákup pestré palety zvýrazňovačů, nejdůležitější propriety navigátora, a pro mou ženu a tchýni pak několik večerů strávených přišíváním sponzorských nášivek na dvě kombinézy.
SMĚR ARGENTINA
Zadání znělo rozumná cena letenek a přílet do 1. ledna. Jenže společnost Alitalia se mne neobtěžovala sdělit, že můj silvestrovský let zrušila a mě přeložila na jiný, dřívější let a svou kancelář mezitím zavřela – vždyť už přece nic neletělo. Takže já byl na Ruzyni, přípoj do Buenos Aires ztracený a Loprais bez navigátora. Nakonec jsem vybojoval náhradní letenku přes Paříž. Po osmnácti hodinách letu usedám do taxi na letišti v Buenos Aires a vyrážím rovnou na přejímku Dakaru.
Argentinská metropole je skvělá. Překvapila mě nebývalá srdečnost zdejších obyvatel stejně jako vyspělá infrastruktura a fungující služby. Už třetí ráno jsme vyrazili do startu první etapy. Po třech stovkách kilometrů jsem pochopil, že uhelné doly jsou proti tomu klimatickými lázněmi. Všudypřítomné, neuvěřitelné množství prachu nás pak pronásledovalo po celou dobu, nejen v Tatře, ale i v bivaku. Možná i kvůli tomu jsem zhubnul – polykání prachu a zvířeného písku potlačuje pocit hladu.
Také jsem zjistil, že navigátor musí nejen umět číst stopy v terénu, mluvit jen na rovnějším úseku cesty, aby si nepřekousl jazyk, a hlídat rychlost v takzvaných „obydlených zónách“ (překročení padesátky zde se ukládá do paměti navigace a je penalizováno). Je také kancelářskou krysou. Každý večer musí zapracovat do itineráře ohlášené změny, většinu obrázků a poznámek si pak různými barvami zvýrazňovačů označit. V té rychlosti a drncání je to občas k nepřečtení.
PRAVDY A MÝTY
Na Dakaru je několik věcí, které tenhle závod dělají tím nej v mnoha ohledech. Jednou z nejzásadnějších jsou obrovské vzdálenosti – po kratší speciálce kolem 250 km následuje třeba etapa v délce 600 km. V autě tak závodník sedí od samého rána až do večera, sedm dní po sobě; po dni volna opět sedm dní; v teplotách atakujících někdy i padesátku.
Kdo viděl trať jen v televizi, má jen rámcovou představu. Písečné duny ve skutečnosti tvoří jen asi 1 % cesty. Zbytek je po šotolinových pistách různé kvality, často také mimo jakoukoliv cestu ve volné přírodě. Nevěřili byste, jak je zdálky rovná krajina s občasnými keříky a drny hrbolatá.
Závodní dakarská auta (a kamiony speciálně) projedou opravdu všude, téměř nic je nezastaví. Nejvíc kamenů je ve vyschlých korytech řek a asi právě proto se stavitelům trati tak zalíbila. Jak před startem říkal můj kamarád závodník Roman Kresta: „Jsi blázen, že tam jedeš. Dvakrát to skočí a máš v p… záda.“ Často jsem na něj vzpomínal!
I na toho, kdo mi tvrdil, že ocením širší sedadlo, prý kvůli pohodlí. Je to nesmysl – toužebně bych si teď přál sedačku co nejužší, s bočnicemi pro hlavu a zádržným systémem HANS. Ten přispěl k tomu, že posádka Tomáše Tomečka vylezla z jejich převrácené Tatrovky celá.
Záda celkem vydržela, nejhorší pro navigátora je ale to, že musí celou dobu sledovat itinerář a navigační přístroje a často tak nevidí, že se auto řítí do nějaké jámy. Mnoho ran a skutečně nepředstavitelných nárazů schytá bez přípravy. Zároveň je nucen celou dobu mluvit a to se ve čtyřicetistupňovém vedru na několika stovkách kilometrů v prašném prostředí neobejde bez nutnosti občasného napití. Z toho vyplývající přirozené nutkání močit se často v mysli snaží vytlačit sportovními myšlenkami na co nejlepší čas. Vydržel jsem po každé, i když nevím, jaký názor na takový trénink prostaty mají lékaři.
VALPARAISO
Po strastech (rozbitá trať) i slastech (krásná příroda, fandící obyvatelé) první poloviny závodu nás čekal nádherný den volna v chilském přístavu Valparaiso.
Člověk se poprvé telefonicky spojí s rodinou a taky začne přemýšlet o něčem jiném než závodění. Třeba kde vyprat zaprášené kombinézy. Dojde se normálně najíst. Užije si splachovací záchod. Natáhne se na trávu v parku. A začne si vážit jindy naprosto běžných věcí. Taky svého zdraví.
A jede se dál.
Dakarským fenoménem je soudržnost většiny účastníků, jinak vzájemných soupeřů. Ve třetí etapě jsem se při jednom z nečekaných skoků praštil do hlavy. I přes přilbu jsem utrpěl otřes mozku, odpočívat nebylo možné a bolest se stále zvětšovala. Lékaři ve zdravotnickém stanu organizátora mi změřili tlak a teplotu a propustili mě s krabičkou paralenu. Druhý den jsem již bolest velmi těžko přežíval a nezištnou pomoc jsem našel u lékaře konkurenčního týmu MAN. Dieter Thomas mi pak ve dni volna zařídil i vyšetření na CT v místní vojenské nemocnici. Tam jsem si opravil obrázek ordinace argentinského, resp. chilského „felčara“ – není to vůbec špatné!
NADŠENÍ DIVÁCI
Na jihoamerickém dobrodružství mě naprosto nadchla obrovská sledovanost ve zdejších médiích a především přijetí místními lidmi. Ulice měst byly obsypané a při každém zastavení třeba u benzínky se seběhl několikasethlavý dav.
Zdejší lidé mají ze závodu opravdovou radost. Jejich nadšení, čekání do pozdních hodin před vjezdem do bivaku a potlesk i tomu beznadějně poslednímu závodníkovi – to mne po celý závod psychicky neuvěřitelně drželo ve výdrži.
A i kvůli nim bych se někdy na tratě rallye Dakar rád vrátil.
AUTOR JE AUTOMOBILOVÝ ZÁVODNÍK
Foto autor a archív Loprais týmu
