Nataša metá hvězdy

Nataša metá hvězdy

Nataša metá hvězdy

Točí se film. V komparsu několik dětí, tak devět, deset let. Mezi nimi nejhezčí, dlouhovlasá blonďatá slečna. Pracný účes, naparáděná, budoucí krasavice. Ta bude namyšlená už teď, napadne mě. Předsudek.


„Já jsem z Ukrajíny, já ještě neumím uplně dobře česky,“ řekne mi za chvíli s úsměvem. „Nepotřebuješ pómoc, já to tu znám, maminka tu pracuje.“ Maminka vaří v místní kuchyni pro štáb i komparsisty. Je sobota, Nataša je tu s ní, jako obvykle. Od pěti hodin ráno. Dneska si alespoň sama něco vydělá.
O hodinu později se ve tmě před budovou sešla parta jejích krajanů. Na sobě vaťáky, dech mrzne u pusy; fasují nářadí.
V létě to bylo jiné. Sledovala jsem je, jak v hloubce pod naším oknem betonovali základy dalšího domu. V srpnovém žáru svlečení do půl těla, opálení, svalnatí. Z dálky jak filmoví hrdinové. Pravidelní návštěvníci solária a posilovny. Nositelé dnešních atributů úspěchu a blahobytu. Zblízka vlasy myté levným mýdlem a mozoly na rukou. „Účka,“ ucedí pohrdavě kolemjdoucí s bicepsy pod rukávy. Nejsou přece svaly jako svaly. „Jen ať makaj,“ ušklíbne se jeho vysolárkovaný kamarád. Není holt opálení jako opálení.
Kompars přichází během dopoledne, dospělí i těch pár dětí. Často jen sedí a čekají. Nuda.
V napůl opuštěném věžáku je plno pustých špinavých míst. Tajemství, schovávačky. Děti řádí. Najdou piáno pokryté prachem, jedno po druhém nebo všechny naráz třískají do kláves. Šílená kakofonie se odráží od stěn. Nataša si důstojně odhrne vlasy, ve stoje perfektně vystřihne etudu. Ty jo.
Z tepla místnosti koukám ven. Dělníci dole klečí na ledovém chodníku, vysekávají jamky, zem se brání.
Děti se postupně začínají nudit. Nudit a prudit. „Tati! Mě už to tu nebaví!“ válí se po zemi kluk. „Já chci kolu!“ dupne si další. „A snikrs!“ Nataša si chodí povídat za mámou do kuchyně. Horká pára z jídel a mytého nádobí se vyvalí ze dveří.
„Já chci domu, tady je votrava!“ mele tlouštík. Nataša vymýšlí hry. Každý ať ukáže, co umí. „Jak jako, co umim?“ Tlouštík zírá. Nataša metá hvězdy, jednu za druhou, dlouhou prázdnou chodbou, blond vlasy do vějíře, olizují zaprášenou podlahu. Ty jo.
Zvenku bušení palic, ostrý cinkot krumpáčů, ledová zem nechce povolit.
Je osm večer. Venku tma a mráz. Všichni se, utahaní, rozcházejí domů. Maminka z Ukrajiny začíná sklízet kuchyni. Brzy půjdou taky. A zítra zas tady v pět.
Nataša metá hvězdy.