„Tváří se jak blbec“ za jedna

„Tváří se jak blbec“ za jedna

„Tváří se jak blbec“ za jedna

Znala jsem jednoho chlápka, co nic neuměl. Jen jednu jedinou věc. Tvářit se, že umí. Všechno. A nejlíp.


V novém zaměstnání ho vždycky vítali s otevřenou náručí. Výhody dávali. Bonusy poskytovali. Než stejně dřív nebo později zjistili, že je prostě k nepoužití. Pak se borec s tučným odstupným přesouval ve své – manažerské – kategorii o dům a firmu dál. Vstříc dalším, bohatě honorovaným neúspěchům.
Znala jsem jednu ženskou, pilná byla jako včelka. Zdálo by se. Poletovala sem a tam, nikde nesměla chybět, u všeho musela být. Paní nepostradatelná. Jen tu práci ve skutečnosti dělal někdo jiný. Ale tvářit se, to ona zase uměla.
Znala jsem lidi, co byli tak obětaví. Spolehliví kamarádi. To se prostě pozná. Udělali by pro vás všechno. Dokud byste to opravdu nepotřebovali. Pak se tvář obětavce změní na „promiň, strašně rád bych, ale vážně to nejde“.
Snad by se měl zavést ve škole, předmět „tváření“. „Tůmo, přestaň kopat do Horáčka a do zítra si nacvič hodnýho kluka!“ „A tebe, Maruško, si vyzkouším z důvěrné kamarádky. Posledně ti to moc nešlo.“
Pro děti, jejichž rodiče to nesvedou své potomky naučit. Sami to neumějí. Tvářit se, „že něco“. Anebo dokonce těm nebožátkům vtloukají do hlavy, že mají něco znát, umět a dokázat.
A večerní kurzy by to chtělo. Pro ty, kteří když nevědí, klidně to přiznají a netváří se jak ředitel zeměkoule nebo alespoň vedoucí oddělení středně dlouhých hřebíků. Jenomže – když vypadají, že umějí, tak opravdu umějí. Když je třeba, zaberou. A když potřebujete pomoct, můžete se na ně spolehnout.
Znám jich naštěstí spoustu. Víc než nositelů vhodných tváří. Jen si nejsem jistá, kdo je na tom líp.
A ve škole jsem asi zrovna chyběla.