Pravej Mikuláš

Touláme se ulicemi. Hledáme. Spolu s dalšími promrzlými rodiči a dětmi, s výrostky a jejich petardami a rachejtlemi. Je v tom trochu strachu, ale víc radosti, když zaslechneme cinkání. Ze tmy vystupuje důstojná postava třímající berlu. Třpytiví andělé s lákavými košíky. A ti černí vzadu. Jejich množství, velikost a vzhled určují, jak blízko si troufneme.
Žák páté třídy s rohama z papírnictví, přestože hudrá snaživě, připouští možnost odříkat básničku a získat kýžený bonbón. Doma je úplně stejných plný pytlík, jenže tenhle, to je, pane, něco jiného.
Dvoumetrovému čertovi s hnízdem dredů na hlavě a podezřelým pytlem se chcete raději vyhnout obloukem, pro jistotu, i když „jste byli hodný“. „Opravdu jsme byli hodný!“, „Nezlobili jsme!“ tvrdíte, celkem pravdivě, ten večer ještě mnohokrát.
Našli jsme plno Mikulášů do sbírky, ale tím roste podezření.
Který byl ten pravý? Andělů a čertů může být víc, to dá přece rozum, ale co ten Mikuláš?
Auta brzdí, místo zvonků houkání. Sanitka ostře vybírá zatáčku, na místě spolujezdce – Mikuláš! Nad svítivě oranžovou vestou záchranáře naraženou čepici s blikajícími žárovkami, důstojně pokyne a zmizí. Že by to byl on?
Na chodníku před hospodou U Brázdů chumel dětí. Lepí se na sklo, kluci si vylezli na římsu, aby líp viděli, přes zamlžené okno koukáme do lokálu. U výčepu Mikuláš, klopí do sebe panáka, až se mu naklání čepice. Andělka decentně usrkává, čerti řádí mezi hosty.
Zase cinkání, ale to na zastávku vjíždí tramvaj, dveře se otvírají. V nich stojí ten největší Mikuláš ze všech. Dětem padá čelist. Má dlouhé zapatlané vousy, obrovské tělo celé ověšené pytlíky, sáčky, vaky a igelitkami, na pamlsky to moc nevypadá, přes ramena umolousaný plášť. V ruce místo berly svírá smrček. Prostor okolo něj je prázdný, ten puch je cítit až ven.
„Tak který byl ten pravý?“ ptá se kluk; jako by na tom záleželo.