Revoluce mě překvapila. Nikdo, koho jsem znal, nečekal že přijde tak rychle. A to jsem vyrůstal v rodině takzvaných protistátních živlů. Vlastní otec v emigraci, nevlastní otec v kriminále a matka v soudním řízení (s absurdním paragrafem – hanobení rasy a národa) s vyhlídkou na pět let v lochu. To byl můj rok 89.
Patřil jsem k nezajímavé menšinové skupině, která neměla být budoucností tohoto národa. Jak víme, během několika týdnů končícího roku 89 se všechno změnilo. I když jsem byl disidentské dítě, politika mě nelákala, chtěl jsem být užitečný jinde. Pobíhal jsem s kazeťákem po ulici. Ten kazeťák patřil Českému rozhlasu a já byl něco jako jeho kulturní redaktor. Tu práci jsem nedostal náhodou, redakce plná svazáků prostě neměla kontakty na nikoho z undergroundu. Točil jsem reportáže o tom, jak Plastic People nahrávají desku v Americe, básníci vydávají svoje sbírky. Učil jsem se za pochodu, ale práce mě bavila, stačilo jen obvolávat kamarády.
Revoluce netrvala dlouho, sednul si prach, rozhlas prošel nějakou reorganizací a já, jak asi už tušíte, byl první, kdo dostal padáka. Budova na Vinohradské třídě se tiše vrátila do starých kolejí: normopop, pohoda, hlavně nevyplašit u přijímače naši dlouholetou posluchačku paní Novákovou.
KDO DĚLÁ VLNY?
Na Český rozhlas bych klidně zapomněl, tak nějak se mi sám vypnul. Nikdo, koho jsem znal, od té instituce už nic neočekával. A právě proto mě založení Radia Wave pod jeho střechou dost překvapilo. Že by mrtvola ČRo konečně už shnila a z jejího kompostu vyrašilo něco zajímavého? Šel jsem se na to podívat.
Od redaktorů jsem se mezi řečí dozvěděl, že je stěhujou, škrtaj rozpočet a chtěj jim sebrat analogovej vysílač, ale oni že pojedou dál. V kapse jsem jim pro štěstí držel králičí pacičku, ale pochybnosti jsem už z hlavy nedostal.
ANALOGIE
V době začínajících potíží Radia Wave jsem v České televizi zažíval něco podobného. Paskvil, obdobný pořad pro mladé, dostal padesát procent rozpočtu, musel se zkrátit, změnit periodicitu z týdne na jednou za čtrnáct dní. Posunutí vysílacího času na atraktivní prime-time upírů okolo půlnoci mu taky nepřidalo. Sledovanost šla dolů a záminka ke zrušení zaťukala na dveře dřív, než jsme stačili říct „dále“. Čertův mlýn, na rozdíl od jiných, mele rychle. Do půl roku byla naše redakce rozprášena a archív (prakticky všechny důležité koncerty od roku 96) byl určen k likvidaci. Jednoduše řečeno, naše nahrané kazety (s bezcenným materiálem jako je kompletní koncert Massive Attack nebo Orb) budou přehrány nějakou ČT estrádou.
S PĚTAČTYŘICÍTKOU U HLAVY
Kdo nám jde po krku? Já, jako disidentské dítě, dokážu pochopit, že mě někdo z třídních důvodů nenávidí, dokonce s tím i počítám, ale proč jdou i po ostatních? Po represivním zásahu na CzechTeku před pár lety se šroub dal znovu do pohybu. Zákaz svobodné dramaturgie televizního pořadu Paskvil a dnešní potíže Radia Wave ukazují, že nejde už jen o politické názory. Pokud programový ředitel Českého rozhlasu řekne na adresu posluchačů Wave, že jsou nezajímavou menšinou, která není budoucností tohoto národa, musíme se nad tím zamyslet. Jaká budoucnost se tady pro mladé chystá a kdo o ní bude rozhodovat? Z dnešního pohledu se zdá, že to jsou především lidé, kteří o životě nové generace nemají ani páru.
Na rozhodovací pozice se dostaly ročníky, které v dobách svého mládí žádnou svobodu projevu ani náznakem nezažily. V kontextu jejich životní zkušenosti bylo totiž každé vybočení z řady ohrožující. Je to totalitním systémem postižená generace. Nedostatečný kulturní přehled maskují školometskou argumentací, neznalost problému rovnou řeší zákazem. Když se podíváte na lidi, co o nás rozhodují, nikomu není pod pětačtyřicet. Je to generace, která si pod pojmem taneční hudba představí disko.
KLIMATIZACE V PEKLE
Jde do tuhého. Přední český kritik Jan Lopatka (spáchal sebevraždu v devadesátých letech) přirovnal dobu normalizace k protektorátu. Kultura se vyprázdní na zábavu, točí se veselé komedie a všichni se tváří, že na světě je fajn.
K čemu za pár let přirovnáme naši dobu? Kdybych uměl psát pohádky, napsal bych o čertech, co si jednou odhlasují potřebu klimatizace, aby v pekle nebylo takové horko, ale pak ji vypnou. Čerstvý vzduch totiž z duše nenávidí.
Tohle není konec. Pod kotlem se zatím jen přiložilo ...
TOBIÁŠ JIROUS, SPISOVATEL
Související články:
Jan potůček: VEŘEJNÁ DEBATA O RADIU WAVE (Reflex online, 7. 11. 2008)
Jan Potůček: NEJSEM BUDOUCNOSTÍ TOHOTO NÁRODA (Reflex online, 29. 10. 2008)
Stanislav Škoda: JEDNA VELKÁ BOJOVKA (rozhovor s Tobiášem Jirousem, Reflex č. 44/2005)
