Zúčastněné pozorování zeleného zákalu v Teplicích

Zúčastněné pozorování zeleného zákalu v Teplicích

Zúčastněné pozorování zeleného zákalu v Teplicích

Reportáž Petra Holce Bratrstvo zelené nenávisti (Reflex 37/2008) poměrně přesně vystihuje očekávání, s nímž jsem 5. 9. odjížděl na víkend do Teplic. Ale jak už to bývá, realita dokáže člověka překvapit.

Reportáž Petra Holce Bratrstvo zelené nenávisti (Reflex 37/2008) poměrně přesně vystihuje očekávání, s nímž jsem 5. 9. odjížděl na víkend do Teplic. Ale jak už to bývá, realita dokáže člověka překvapit.
Tuto skutečnost jsem si musel opět pokorně přiznat a svůj názor na SZ i Teplice podstatně změnit. Po přečtení zmíněné reportáže jsem se rozhodl věnovat další nedělní odpoledne rozporování sedmi nejzásadnějších zkreslení reality, kterých se autor dopustil.

„TEPLICE – VYBYDLENÉ MĚSTO HEREN“
Takhle nějak si Pražák představuje nejen tuto severočeskou metropoli. Pravda, okolí cca 100 m kolem kulturního domu moc nenasvědčuje tomu, že tato premisa již pro Teplice neplatí. Stačí ale opustit ghetto architektonické pomsty komunistů lázeňskému parku a rázem si připadáte jako na mých rodných Vinohradech.
Teplice jsem během toho víkendu prošel několikrát tam a zpátky a vždy jsem byl znovu překvapen, jak krásně a s citem pro okolí jsou tyto lázně zrekonstruovány. Město jsem zkoumal od páteční noci, kdy jsme s dalšími dvěma hosty sjezdu usoudili, že bez ohledu na výsledek volby nového předsednictva bude pro psychiku delegátů dobré zajít si po skončení sobotní schůze někam mimo betonový kulturák na drink. Hledat jsme začali v místních hudebních klubech a již v pátek žasli nad tím, jak rozmanitý klubový život tepe v Teplicích dlouho po půlnoci.

„NEJČASTĚJŠÍ TECHNICKÁ PŘIPOMÍNKA – KVALITA KLIMATU V SÁLE“
Paradoxem těch pár připomínek na kvalitu vzduchu v sále bylo, že je pronášeli i delegáti, kteří v rámci přípravy sjezdu nejvíce tlačili na minimální rozpočet. Ačkoliv již tehdy byli produkčním týmem upozorňováni na tento vedlejší efekt extrémně nízkého pronájmu, někteří si neodpustili technickou připomínku doprovázenou špatně zahranou etudou na téma „usínám kvůli nedostatku vzduchu“.
Vzduchu bylo v sále dost jen těch zhruba 300 lidských těl a několik reflektorů konstantně zvyšovalo jeho teplotu na 25 °C. Čárky jsem si nedělal, každopádně označit několik individuálních exhibicí za nejčastější technickou připomínku a důvod zdržení programu pátečního odpoledne je hodně zkreslené tvrzení zavánějící až úmyslnou manipulací s realitou.
Příčinou zpoždění byla odvrácená strana demokracie, výstižně popsaná v podvečer Ondřejem Liškou – již bylo řečeno vše, zatím však bohužel ne všemi.

„PREMIÉR – BĚSNÍCÍ PŘÍZRAK“
Zahájení sjezdu jsem stihl díky zpoždění z pracovní schůzky jen těsně. Během premiérova projevu jsem si vyřizoval registraci a poslouchal jej z reproduktorů v přízemí. Měl jsem tudíž možnost vidět to, co premiér svým rázným odchodem ze sálu hned po skončení projevu novinářům skryl. Po schodech proti mně nešel člověk, který hodlá někoho zamordovat. Šel proti mně muž vyčerpaný omluvami za chyby jiných. Člověk, který právě sdělil něco tak niterného, že ještě špatně skrývá svalový třes – častý příznak trémy provázející slova vyřčená od srdce.
Pak jsem musel ustoupit stranou, aby mě dusající dav novinářů nesmetl ze schodů. Nicméně pozitivní zjištění, že ČR má premiéra nejen s gulama, ale i se srdcem, schopného jít s kůží na trh při obhajobě morálního imperativu, jsem si odvezl bez ohledu na bramboračku, která se z aféry Tlustý-Morava bude ještě asi pár týdnů vařit.

„POLITICKÁ STRANA = FIRMA“ A „DEMOKRACIE = ANARCHIE“
Názorově nesourodá opozice Bursíkova vedení od počátku prokazovala, že na demokracii ji zajímají především práva. Povinnosti z nich plynoucí se občas někteří jedinci z tohoto tábora snažili ignorovat s poukazem na to, že o nich nevěděli, případně jim nějaké blíže nespecifikované okolnosti zabránily je splnit. Neznalost jednacího řádu byla společným jmenovatelem stížností, které jsem měl možnost slyšet.
Stejná skupina delegátů pak dávala hlasitě najevo svou politickou naivitu podporou dvou „hlav“ stranického vedení. Když jsem přemýšlel, co všechno z odvrácené tváře demokracie v Teplicích uvidím, jednou z nejsilnějších obav byla možnost, že takových jedinců bude mezi delegáty většina. Dobrou zprávou pro voliče SZ z teplického sjezdu je, že tito naivisté s anarchistickými sklony nepředstavují početně významnou skupinu členů SZ, jen se snaží být o to hlasitější. Do výkonného vedení SZ z nich nikdo zvolen nebyl a z republikové rady jich většina byla v neděli odvolána. Dlužno dodat, že některá média s nimi tuto hru na překřikování hlasu většiny delegátů na můj vkus až příliš ochotně hrají dál.

„POMĚRNĚ TĚSNÉ VÝSLEDKY HLASOVÁNÍ“
Tato formulace je doufám výsledkem jen toho, jak autor vnímá dilema z půli naplněné sklenice. Může být pravdivě označena za poloplnou či poloprázdnou. Já osobně dvoutřetinovou až tříčtvrtinovou většinu delegátů (podle aktuálního kvóra v sále) podporující návrhy nového předsednictva považuji za nejlepší zprávu z celého sjezdu SZ. Od parlamentních voleb z roku 2006 je veřejně známo, že v SZ existuje největší rozdíl mezi tím, co si přejí voliči a co členové. Jediným svorníkem byl ještě donedávna pouze tým Martina Bursíka. Teplický sjezd jasně ukázal, že členská základna se svými názory začíná rychle přibližovat základně voličské. Třešničkou na dortu všech důležitých hlasování pak byly rozdíly vyšší než 100 hlasů. Argument, že příznivci Bursíka se založením cca 50 nových základních organizací SZ snaží neférově ovládnout sjezd, tak už snad přestanou papouškovat i média. Stačí si přepočítat výsledky sobotních hlasování a nezaujatý reportér rázem zjistí, že aktuální vedení by bylo zvoleno i bez těchto neprávem zpochybňovaných 50 hlasů.

„ZELENÍ NEJSOU SKUTEČNOU POLITICKOU STRANOU“
Sobotní den jsem z velké části trávil na novinářské galerii. Mimoděk jsem se tak stal tichým svědkem názorů, které přední političtí komentátoři chovají o svých čtenářích a o tom, co jejich čtenáře skutečně zajímá. Míra cynismu, s jakou interpretovali dění na sjezdu SZ a rozjíždějící se aféru Tlustý-Morava, mi znovu připomněla, že mediální realita může být od té skutečné někdy ještě vzdálenější než informace rádia Jerevan. Někteří profíci z deníků měli dokonce již během sobotního oběda jasno, jak to všechno dopadne a co se nakonec ukáže. Odpoledne ani v neděli už jsem si jich na novinářské galerii ani v místnosti pro tisk nevšiml. Možná již psali komentáře podle předem připravené šablony, aby stihli redakční uzávěrku.
Také jsem do Teplic odjížděl pln negativních očekávání. Celý víkend jsem se ale snažil pozorovat dění v sále z různých úhlů pohledu. Včetně pohledu dokumentaristy, kdy jsem se čas od času pletl pod nohy přátelům natáčejícím časosběrný dokument o tom, jak média informují o dění ve Straně zelených. Mohu proto s klidným svědomím rozporovat tvrzení autora, že zelení nejsou skutečnou politickou stranou. Členskou základnu na sjezdu reprezentovali z naprosté většiny delegáti chápající práva a povinnosti plynoucí z demokratické správy věcí veřejných.
Dokázali ze svého středu vybrat jedince se schopností vést progresivní část společnosti a prosazovat společně sdílené ideály. Neměli však čas a později už asi ani sílu přesvědčovat novináře, že staré mediální klišé „zelení jsou pytel blech“ během dvou let v Parlamentu a ve vládě už pozbylo platnosti.
Závěrem si nemohu odpustit otázku, jak moc se s realitou shoduje mediální obraz událostí, u nichž nemohu být osobně a často se pak spoléhám na obraz interpretovaný oblíbenými médii, když v tomto případě mám dojem, jako by autor připravil reportáž o dění v sále i okolí přes zelený zákal v očích a s utkvělou představou v mysli.

MUDr. Pavel Kubů
člen Strany zelených od 8. 7. 2008

Text byl redakčně krácen

 


 

Související články:


Petr Holec: BRATRSTVO ZELENÉ NENÁVISTI (Reflex č. 37/2008)
Tomáš Feřtek: MARTIN UŽ UMÍ POČTY (Reflex č. 36/2008)