Hledání poplivané země I.

Hledání poplivané země I.

Hledání poplivané země I.

Než tahle olympiáda začala, měl člověk pocit, že země je v Pekingu pokrytá hleny, a jen co vystoupí z letadla, skácí se k zemi přidušený jedovatým vzduchem. Nechci obhajovat čínský režim ani tvrdit, že vzduch v Pekingu, to je šumavský hvozd, chci jen naznačit, nakolik sami podléháme stereotypům, jež před začátkem olympiády donekonečna šířily sdělovací prostředky.

A zdaleka nemyslím jenom ty české.
Vlastně nepsaly a nevysílaly o ničem jiném než o chystaném zadušení sportovců, plivání na zem (fuj!), strkanicích v metru a samozřejmě čínské cenzuře internetu, tedy o věcech, které se nám Evropanům bytostně příčí (asi tak jako sex s králíky nebo zabíjení velryb).


A tak bych chtěl v následujících sloupcích porovnat tato do úmoru omílaná tvrzení s realitou, jak jsem ji poznal během předchozích návštěv Číny, a hlavně, jak ji poznávám teď, během svého pobytu na olympijských hrách.
Vyrovnat se s nimi – a to i s vědomím, jak velkou paušalizaci v sobě nese přijetí či odmítnutí takové stereotypní představy, protože říct o Číňanech, že něco dělají – nebo nedělají –, je při jejich počtu zřejmě tou nejabsurdnější věcí na světě.
Oficiálně 1,3 miliardy obyvatel. Neoficiálně – a mnohem pravdivěji – 1,5 miliardy, protože desítky miliónů migrujících venkovanů (od města k městu, od stavby ke stavbě) nejsou v žádných statistikách podchyceny.
Ale nebude to nijak vážná zpráva o této zemi. O olympiádě v totalitním státě, o dodržování lidských práv.
Opravdu ne, odpusťte. Jen trochu lehká múza.

Pokračování příště.