Čas se navršil a mediální sloupek skončil. Tedy pokud jde o mne. Z řady důvodů byl v posledních dnech takový fofr, že jsem se ani nestačil rozloučit. Nevím ostatně, zda by bylo s kým, protože ani po roce, na který byl sjednán s Reflexem „sloupkový“ kontrakt, nemám žádnou konkrétní představu, jestli to po mně někdo četl.
Kromě korektora. To jsem poznal. Čtenářských ohlasů včetně reakcí na chatu bylo minimálně. S jednou výjimkou. Když jsem jednou napsal, že právě chat rubriky by obecně měly přijít ke zrušení, dozvěděl jsem se od postřelených psavců o sobě řadu nepěkných věcí, které jsem možná tušil, ale zcela jistě si je odmítal připustit. Takže pokud bych měl dávat poslední sbohem, pak především redakci Reflexu, a to samozřejmě s díky za to, že mi umožnila vyzkoušet si, jak to vypadá, když člověk musí jednou týdně napsat na dané téma 1400 znaků včetně mezer. Což je docela zajímavá zkušenost.
Ambrose Bierce definoval ve svém Ďáblově slovníku cynika jako ničemu, jenž svým špatným zrakem vidí věci tak, jak jsou, a ne tak, jak by měly být. Co si pamatuji, zrovna po takové oční vadě jsem toužil od útlého dětství ze všeho nejvíc. A také jsem si ji cíleně pěstoval. Možná to i na některém sloupku bylo patrné. Věřím ale, že chovné zákaznictvo tím nijak výrazně netrpělo a remitenda se podstatně nezvětšila. Byla-li jaká.
Už jsem naznačil, že zrovna v mé situaci může rozsáhlejší děkovačka pouze tušenému publiku vypadat poněkud směšně. Přesto to risknu, takže naslepo děkuji čtenářům, kteří snad mé sloupky četli. Speciální díky pak těm z nich, kteří po jejich použití a pochopení chtěli panu šéfredaktorovi vytlouct okna kamením, ale nějak to dokázali rozchodit. Takže – nashle.
