Život pianistky ALICE HERZ-SOMMEROVÉ je příběhem celého dvacátého století, v listopadu jí budou sto čtyři roky. V Londýnské garsonce mimo jiné vzpomíná, jak jí Franz Kafka vyprávěl ve Stromovce pohádky a jak se pořád omlouval za to, že žije...
V Reflexu č. 41 najdete kompletní rozhovor s pianistkou ALICÍ HERZ-SOMMEROVOU, jejíž život je příběhem celého dvacátého století, vždyť v listopadu jí budou sto čtyři roky. V Londýnské garsonce mimo jiné vzpomínala, jak jí Franz Kafka vyprávěl ve Stromovce pohádky a jak se pořád omlouval za to, že žije...
Na videozáznamu Davida Krause líčí scénu z vídeňské inscenace podle Kafkova románu Nezvěstný (Amerika).
A na adresu slavného spisovatele říká: „Nikdo nevěděl, že ten člověk bude tak světoznámý...!
Ve chvíli, kdy se vaše starší sestra provdala za Felixe Weltsche, stali se součástí vaší rodiny i jeho přátelé-spisovatelé, kteří patřili k takzvanému Pražskému kruhu – Kafka, Brod, Werfel, Baum.
To je pravda. Studovali spolu a každý týden se scházeli v kavárně Arco, kde si četli navzájem texty. Když Kafka umíral na tuberkulózu ve vídeňském sanatoriu, můj švagr ho držel za ruku.
Jste možná poslední, kdo si pamatuje Franze Kafku z osobního setkání. Víte o někom dalším?
Jsem poslední, to vím.
Je pravda, že Kafka si vaší maminky tolik vážil, že jí dával číst své texty?
Ano. Často spolu mluvívali o tom, co píše. Kladla mu spoustu otázek.
Jaký měl Kafka vztah ke svému psaní?
Asi víte, že když se dozvěděl, že je těžce nemocný, řekl přátelům, aby všechno, co napsal, spálili. Brod ho neposlechl a z Kafky se stala legenda.
Kafka byl o dvacet let starší než vy.
Děti měl moc rád. Miloval procházky v přírodě, chodily jsme s ním do Stromovky, kde mě a sestru posadil na lavičku, sám si sedl na velký kámen a vyprávěl nám pohádky. Najednou se stal dítětem, měl veliké, uhrančivé oči. Už nevím přesně, o čem ty pohádky byly. Pamatuju si jenom, že v nich vystupovala zvířata a že měly dobrý konec. Ale pořád cítím tu jejich atmosféru. Jak já jsem je prožívala, jak jsem bývala rozčilená …
Kafka byl příjemný, dost nemluvný člověk, který se pořád za něco omlouval. Takový ten denní, praktický život ho velice vyčerpával, vůbec se neuměl rozhodovat. To se týkalo i žen. Měl kolem sebe ty nejkrásnější a s jednou z nich, jmenovala se Dora Diamant, už byl dokonce na spadnutí sňatek. Jenže Kafk a se k němu nakonec neodhodlal. Říkal: Dítě? Přivést dítě na tento hrozný svět? Pořád se ptal, proč tu vlastně jsme. Byl velký pesimista, na druhou stranu měl smysl pro humor, často opakoval, že humor je spása, že bez něj se žít nedá. Snažil se nebrat život vážně, byl jeho pozorovatelem. Tak nějak mi připomínal Angličany a jejich klid během bombardování Londýna.
Jaký měl Kafka vztah k židovství?
Byl sionista, ale na rozdíl od své matky nebyl pobožný. Pamatuju si, jak jsme jednou po první světové válce šli Prahou a potkali skupinu ortodoxních Židů v kaftanech, kteří tehdy přijížděli v hojném počtu z Haliče, z Ruska a Polska. Ještě dnes Kafku slyším, jak vyděšeně říká: „K těm já mám patřit?“ Ale sionista byl, to ano, společně s Brodem a mým švagrem se učili hebrejsky, snil o tom, že jednou navštíví i Palestinu. Mimochodem, Kafka mluvil perfektně česky, lépe než Brod a můj švagr. V pojišťovně, kde pracoval, si ho moc vážili pro jeho sympatické vystupování a skromnost.
Bral vás jako partnera?
Ne, byla jsem moc malá, navíc neměl vztah k hudbě. Zato hodně četl, a co si pamatuju, výborně plaval. Moje piano ho nezajímalo...
Kompletní rozhovor vychází v Reflexu č. 41/2007.
