Marťani v pampéči [Rozšířená verze článku]

„Hlavolam nelze vyřešit tím, že ho rozbijeme,“ napsal mi odvolaný ředitel NPÚ v Plzni Tomáš Wizovský. Reforma památkové péče, kterou Jandák spustil, se nevyvíjí směrem k větší otevřenosti, modernosti a komunikativnosti, natož aby se začalo hloubkově pracovat na potřebné legislativě. Počáteční naděje vyústila v personální drama a rychlotest loajality vůči novému vedení. Pokud veřejnost stále věří, že se konzervativní a neschopní památkáři brání své modernizaci zuby nehty a podle toho je s nimi nutno zacházet, je na omylu. Ministr se rozhodl splnit do voleb předsevzaté politické úkoly a aby to stihl, odstavuje odborné autority ze systému. Pochvaluje si mediální i občanskou diskusi,

kterou vyvolal a tváří se, že jí naslouchá. Ale to je omyl. Zatím je ve své herecké roli lidového politika natolik přesvědčivý, že mu jeho dobré úmysly média, která o památkářích houby vědí, většinou jedí. Ano, filmaři a církevní představitelé mají své důvody být panem ministrem nadšeni. Plesejme s nimi. To však na jeho mocenských metodách v památkové péči, odborném, z podstaty politicky nezávislém oboru, nic nemění.

OTEVŘENÁ, ALE KAM?

Vše je ještě transparentnější z toho důvodu, že novým generálním ředitelem Národního památkového ústavu byl jmenován Tomáš Hájek. Bývalý poradce na ministerstvu životního prostředí, člen sociální demokracie, doktor medicíny a filosofie a rádoby spisovatel, jehož vztah k praxi je podle jeho textů a lidí, kteří s ním kdy přišli do styku, dokonale nepochopitelně neuchopitelný (viz rámeček Vesmírný památkář), natož aby šlo o manažera. Pro Hájka „idea památkové péče sdružuje ideu pietní důvěry v čas jako konečného soudce veškerenstva s ideou prezentování moci času v přítomnosti tak, aby ji přítomnost rozuměla jako hmotnému fenoménu.“ Takto oznamuje vizi „otevřené památkové péče“, která má sice správný název, ale k realitě daleko. Hájek varuje, že architekti vytlačují památkáře mimo právní rámec a naopak a vyzývá ke vzájemné diskusi. Ta je samozřejmě potřeba. Na kterém břehu ale generální ředitel NPÚ stojí? Tak například: Nevoli na straně autorit památkářského oboru, ale i restaurátorské komory a podivení v řadách architektů vzbuzuje "protipamátkářské" složení Hájkovy nové odborné rady. Zasedá v ní mimo jiné i docent architekt Roman Koucký, který se před čtyřmi lety na diskusi památkářů a architektů v Karlových Varech proslavil výrokem, že památková péče je pokračováním komunistické totality a že diskuse může být zahájena až po zrušení památkových zón a ochranných pásem rezervací. Od té doby je pro památkáře tímtéž, co pro býka červený hadr. Památkářů se v Karlových Varech mimochodem zastal architekt Ladislav Lábus, autor ceněné rekonstrukce a dostavby domu Langhans v Praze.
„Doc. Kouckého jsem jmenoval mimo jiné proto, že obdivuji jeho výkon ve Slavonicích, kde sjednotil v úžasné syntéze památkářské hledisko a tvůrčí architekturu, čímž nastínil možný směr, kterým bychom se mohli vydat.“ napsal mi Tomáš Hájek. „Proto jsem se rozhodl pominout některé jeho názory, se kterými i já osobně nesouhlasím.“
Naproti tomu odvolal Hájek z funkce hlavního konzervátora a odborného náměstka dr. Josefa Štulce, prezidenta české sekce ICOMOSu - Mezinárodní rady památek a sídel. „Důvod odvolání mi nebyl sdělen.“ řekl mi dr. Štulc, mezinárodní autorita oboru. „Ovšem protože jsem dostal mandát od členů ICOMOSu, připojil jsem se k prohlášení ředitelů galerií, muzeí a dalších institucí, které kritizuje stávající dění v NPÚ. Generální ředitel patrně považuje mé občanské aktivity za neslučitelné s mou funkcí.“
Dr. Štulc možná platí i zato, že se zastal své podřízené dr. Kateřiny Bečkové, šéfredaktorky Zpráv památkové péče. Bečková předsedá občanskému sdružení Klub za starou Prahu, jenž je hybatelem odporu proti změnám, které obor nerozvíjejí, ale zahánějí do kouta a dělají mu ostudu. Klub ve svém tiskovém prohlášení označil dr. Hájka za „instalovanou loutku“ a odvážně rozčísl situaci i upozorněním na fakt, že NPÚ skrze výběrové komise a odbornou radu ve skutečnosti skrze neschopného Hájka kormidlují dr. Jiří Plos a dr. Josef Holeček, kteří tu prosazují zájmy jedné lobby České komory architektů.
Zajímavé je, že přes své jednání mi dr. Hájek napsal, že ve svých dřívějších pracích „velmi zdůraznil občanskou podstatu památkové péče. Ale občanská participace v památkové péči se přece nemůže vyjadřovat tím, že lidé na oficiálních stránkách NPÚ placených ze státních prostředků po sobě plivou subjektivní dojmy.“ Řeč je o velice vzrušené diskusi, ke které původně ministerstvo kultury tolik vyzývalo a teď ji znemožňuje, paralyzuje lidi strachem o místo. Hájek nařídil zrušit a vymazat diskusní fórum na serveru NPÚ, protože se tam objevovalo příliš mnoho upřímných mínění o potřebném směru reformy památkové péče, ale také o jeho osobě a jeho knihách. Po zrušení se debata přestěhovala na www.jicinsko.cz a posléze na http://www.zastarouprahu.cz, které bují revolučně hektickým tempem každým dnem. Dr. Hájek umí i politicky mlžit po Jandákově vzoru: „Mé prozatím neoficiální poznatky ukazují, že v památkové péči vůbec, ale vůbec nebylo všechno pořádku. I z tohoto důvodu je možné rozumět odporu, který u některých osob budím.“

CO NA TO ARCHITEKTI?

Ptám se autora Tančícího domu Vlada Miluniče, kdo jsou pro něj největší osobnosti zdejší památkové péče. Odpovídá: „Námátkou Jerie, Štulc, Bečková, Biegel, Horyna, Ksandr, Ernýgrová…“ Ptám se na problémy s památkáři, reaguje okamžitě, ovšem nemíří do řad NPÚ, ale směrem k Odboru památkové péče pražského magistrátu: „Tam už od totality straší patrně doživotně architekt Musálek, jehož překvapivě neohrozila ani obludná výstava vlastního bytu na Malostranské střeše, kterou si asi povoloval sám. Musálkovi sekunduje Jan Kněžínek, kterého znám skoro čtyřicet let, nicméně oba se se mnou odmítají bavit. Tím, že hraji tak vysokou magistrátní hru, na kterou normální smrtelník nemá nárok.“ Milunič není sám, kdo svévolným magistrátním úředníkům nemůže už léta přijít na jméno. Ovšem na tiskové konferenci České komory architektů (ČKA) se dozvídám, že to není problém dne. Důležitější je přece nová koncepce památkové péče, jejímž autorem je dr. Jiří Plos, ředitel kanceláře ČKA a také poradce Tomáše Hájka. ČKA přichází právě v téhle rozkolísané situaci do systému komplikovaného dvojkolejností a atakovaného zvláště v Praze pragmatickými investory s myšlenkou tzv. „autorizovaného památkáře“. Tedy osoby s kulatým razítkem, kterou si podle svého gusta vybere a zaplatí sám investor. Pokud by takový památkář vynesl stanovisko, které poškodí památku, bude prý posléze potrestán. A pokud mezitím napáchá za vysokou gáži nenapravitelné škody? Takové věci se přece stávají i dnes a lidem je třeba trochu důvěřovat…
„Spolupráce památkáře a architekta má probíhat obdobně jako spolupráce anesteziologa a chirurga. Dobrý architekt respektuje historickou hodnotu objektu a dobrý památkář ocení tvůrčí estetický přínos,“ říká konečně nosnou myšlenku Karel Ksandr, který o tom něco ví. Podílel se například na rekonstrukci brněnské vily Tugenhadt. A společně s architektem Františkem Girsou obdržel medaili Europa Nostra za nejlépe zrestaurovanou památku EU v roce 2000 za rekonstrukci Millerovy vily v Praze. Ksandr, který má s památkovou péčí dlouholeté a různorodé praktické zkušenosti a v médiích vystupuje věcně a pregnantně, se mimochodem také účastnil výběrového řízení na generálního ředitele NPÚ.

ZNÁMÁ PRAVDA

NPÚ se nejčastěji vytýká, že než aby povolil rekonstrukci objektu, která nebude přesně podle památkářských představ, nechá budovu raději zchátrat a spadnout. „Společnost vnímá ochranářský dogmatismus, který znevažuje to, co by bylo českému občanu blízké, totiž určitou modernizaci…“ nechal se slyšet na Českém rozhlase 2 ombudsman Otakar Motejl. Památkáři jsou i u hospodského stolu spíše popliváváni jako otravná historická policie, které se musí něco šoupnout, aby dala pokoj. Policie - to jsou zaměstnanci NPÚ, kteří by ve skutečnosti měli umět vysvětlit majiteli, v čem spočívá krása jeho majetku a jak ji podpořit. Jejich stanovisko má pouze poradní váhu. Jenže „namazat“ je případně třeba Odbory památkové péče pod samosprávou krajů a měst, protože jen ty mají rozhodovací pravomoc. Říká se tomu dvojkolejnost a zatímco na Slovensku byly obě instituce již sloučeny v Úřad památkové péče, u nás se o tom stále jen hovoří a do voleb už ani to.
Že se česká památková péče stará o nemalé historické dědictví České republiky, a tím nejen udržuje svébytnost území, ale také vzbuzuje zájem o naši zem v zahraničí, na to se častěji zapomíná. Proč vlastně památkáři nestávkují? Když se cítí v takové defenzivě? Odvolaný plzeňský ředitel Wizovský říká: „Je to částečně dáno vývojem oboru po roce 1989 a převažujícím svébytným typem lidí, ochotných spojit svůj profesní i osobní život s památkami za jakýchkoliv podmínek. Chybí nám také zkušenost s aktivním veřejným upozorňováním na pravý stav věcí, tak jako to vidíme u pedagogů či zdravotníků, nebo u ekologických aktivistů.“
Mimochodem po Wizovského devítiměsíčním vedení měl plzeňský NPÚ více než trojnásobný hospodářský výsledek a návštěvnost tamních památek stoupla téměř o deset procent. Na jeho místo však byla raději jmenována osoba zvně ústavu, která ani neprošla výběrovým řízením. Wizovský vzal na protest volné místo řidiče. Odejít úplně se rozhodl „až po cholerickém odvolání vědecké rady MK ministrem Jandákem v přímém televizním přenosu, neboť na podstatu odvolávání jmenovaných funkcí dle principu kolektivní viny a momentálního rozpoložení už lépe upozornit nelze.“

PERSONÁLNÍ ŠACHY NEBO ŽRAVÁ DÁMA?

Hodinu před uzávěrkou Reflexu přišly odpovědi ministra Vítězslava Jandáka na několik důležitých otázek. Dozvíme se konečně něco bližšího o údajném množství stížností na památkáře, které ho vedly k razantnímu odvolání všech ředitelů NPÚ? Nikoliv. „K odvolání nevedly jednotlivé stížnosti, kdyby tomu tak bylo, odvolal bych některé konkrétní ředitele. Dal jsem ale všem možnost v soutěži svou pozici obhájit.“ Připomeňme stručně, že po odvolání zavládla v oboru atmosféra nejistoty a chaosu smíšená s nadějí, že to pan ministr myslí dobře. Výběrová komise na generálního ředitele však nebudila u autorit důvěru a přihlásili se jiní lidé, než by o tuto funkci stáli za normálních okolností. Proč v té komisi, která vybírala generálního ředitele, nebyli více zastoupeny respektované autority spjaté s praxí památkové péče? Je možné takto jednostranně zvolenou komisi pak nazvat jako nezávislou? A je pravda, že pan ministr osobně si nepřál, aby ve výběrové komisi zasedl profesor Mojmír Horyna nebo jiný odborník na památkovou péči, jak mi na tiskové konferenci ČKA sdělil dr. Jiří Plos?
„Do výběrové komise bylo velmi obtížné zvolit osobnosti nezávislé zejména na případném konfliktu zájmů s NPÚ samým. Velká většina památkářů totiž samozřejmě pro NPÚ pracovala nebo pracuje a vybírali by tak „svého“ budoucího ředitele. Vysvětlení nějakého výroku dr. Plose výše popsaným způsobem, totiž, že jsem nechtěl v komisi odborníky na památkovou péči, je přece zcela zcestné.“ píše pan ministr. Za generálním ředitelem dr. Hájkem si ministr stojí, získal přece absolutní většinu hlasů členů komise. Na mou otázku, zda je „otevřená památková péče“ podle dr. Hájka a zřízení nové správy hradů a zámků jeho danou politickou objednávkou (viz též rozhovor s Tomášem Pekem Byl jsem přitom na str. x), přímo neodpověděl.

DO VOLEB?

Za prvé: Bude zřízena Správa hradů a zámků, prázdná množina, do níž se musí stihnout převést z NPÚ alespoň několik objektů. Na těch vzácných chce stát ještě více vydělávat, ty si ponechá. Ty ostatní pravděpodobně převede na kraje nebo prodá. Za druhé: Nikdo nesmí sáhnout na točnu v Českém Krumlově.
Co by však bylo opravdu třeba, je sestavit novou, skutečně nezávislou a odbornou výběrovou komisi a znovu jmenovat generálního ředitele NPÚ. Památková péče by tak mohla konečně započít svou regeneraci. Aby nakonec účast dr. Hájka nebyla na dlouhá léta tím nejpozoruhodnějším momentem v tomto oboru.

VESMÍRNÝ PAMÁTKÁŘ „Tzv. „negentropickou hodnotou památky“ otevíráme dosud jen přísně pozemskou památkovou péči rozměrům vesmíru, fyzikálním kosmologům, informatikům, kombinatorikům. (…) Zřejmě je nevyhnutelné a navýsost potřebné, abychom vztáhli téma památkové péče, respektive uchování lidských děl v lidských pozemských dějinách, na problém kosmologického času. (…) Osamostatní se kolonisté na vzdálených pal-postech vesmíru vůči matce – Zemi, nebo k ní přilnou ještě víc? Jak budou žít lidé-kolonisté-Marťané své dějiny? Budou zcela odvozené od pozemského dění, nebo se osamostatní? Znamená to, že při expanzi do vesmíru navodíme mnohočetnost dějin a památkových péčí? A co si posléze počít s těmi všemi „věčnými hodnotami velkých uměleckých děl minulosti“, pokud budou naráz posunuty do „guláše“ mnohočetných dějin, kde není zaručeno jednotné vnímání minulosti? Teoretizovat na toto téma v zásadě není možné, protože radikální historičnost, která je vlastní pozemské památkové péči, se ve vesmírných rozměrech mění v naprostou neuchopitelnost času, čas přestává být měřidlem.“ Z knihy „Zánik a vznik památkových péčí“ dr. Tomáše Hájka, současného generálního ředitele Národního památkového ústavu.