Už je to tady. Dalo se to čekat. Vystrašení američtí vojáci zběsile střílejí na civilisty, kteří se k nim blíží v autech. V jednom autě zabili nejméně sedm, možná deset žen a dětí, na jiném místě jenom osamělého řidiče. Bojí se, že v autě k nim jede smrt v podobě sebevražedného atentátníka. A mají zato, že je to otázka kdo z koho. A přitom to byla jiná otázka...
: po zuby ozbrojení vojáci nebo pár neozbrojených prchajících civilistů.
Kruté incidenty se jistě stanou předmětem vyšetřování i propagandy. Americká strana bude bezpochyby litovat, ale tvrdit i to, že za vše může Saddám a jeho podpora sebevražedných atentátů, jeho krutost, jeho režim. Možná i to, že Saddám vyslal ženy a děti na smrt záměrně. Irácká propaganda vykreslí americké agresory v ještě krutějším světle, než dosud – střílejí z bezprostřední blízkosti už i bezbranné děti.
Ale je tu ještě jedna rovina. Ta, s níž rovněž propagandisticky zápasí útočící strana v posledních několika dnech. Nepřepočítali se plánovači útoku? Nerýsovali svým vojákům trochu jinou válku? Neměli být neohrožení šiřitelé svobody za tři dny v Bagdádu, navíc vítaní nadšeným iráckým lidem, jemuž přivezli svobodu? V jakém stavu jsou asi dnes tito vojáci, když po dvou týdnech trčí v poušti desítky kilometrů od hlavního města, nikdo je nevítá a dokonce s nimi nepřátelé bojují, zabíjejí je i vraždí? Těžko pak udrží nervy v klidu, když se k nim blíží auto plné žen a dětí…
Saddám je bezpochyby diktátor. Patrně zločinec. Jestli je tato válka agresí a porušením mezinárodního práva, nebo naopak misí svobody, na tom se svět neshodne. Ale třetí teze je stejně jasná, jako ta první – především George Bush a Tony Blair nesou spoluzodpovědnost za to, kolik civilistů nepřežije tuto válku a proč. Jsou podezřelí z válečných zločinů. A k tomu, aby byl svět bezpečnější a lepší nepostačí, aby byl svržen Saddám Husajn. Bylo by také třeba, aby Bush a další válečníci obhájili – nebo nikoliv – své činy před mezinárodním soudním tribunálem.
