Reflex č. 50

Tanečnice Kristýna Boková se nedávno představila jako herečka ve filmu Horem Pádem. Fotbal se hraje i v zákulisí a platí zde zaručeně jiná pravidla. V kolumbijském Choku hledají denně tisíce lidí v bahně zlato. Výstavu výtvarníka Františka Skály v pražském Rudolfinu zaplnily objekty, v nichž se snoubí tajemství, hravost a fantazie. Prominentní pražské sanatorium bylo otevřeno před devadesáti lety.



Zde najdete kompletní obsah čísla 50 s články k přečtení.


Po kliknutí se obsah čísla otevře v novém okně. Celý časopis je samozřejmě přístupný také z archívu tištěného Reflexu v hlavním menu.

Foto





Foto
Málem jsem ji nepoznal, byť ji znám z tanečního jeviště už poměrně dlouho. Vždy dlouhovlasá blondýnka, tentokrát přišla ostříhaná nezvykle na krátko. „To jsem si jeden dlouhý večer v Divadle Na zábradlí hrála s nůžkami a ustříhávala kamarádům konečky vlasů. A pak přišel Lišák, vzal mi nůžky a se slovy, že mu mám důvěřovat, mi ustřihl celý nahoru vyčesaný culík. Tak jsem mu vrazila facku, pak druhou a odešla domů ... Ale jinak máme krásné manželství,“ tvrdí herečka z filmu Horem pádem, především však tanečnice KRISTÝNA LIŠKA BOKOVÁ (23). „Teď ovšem žádná herečka ani tanečnice nejsem, teď jsem už několik měsíců nora, která v sobě nosí malé lišče. Skvělé by bylo, kdyby to byla holčička, aby se mohla jmenovat Eliška Liška ... To jenom na vysvětlenou, kdybych začala nečekaně zvracet.“ Více v rozhovoru s Honzou Dědkem.


Foto
Když letos 30. dubna zatkla policie u benzínového čerpadla nedaleko Vyškova ředitele 1. FC Synot a prvoligového rozhodčího, odstartovala tím největší korupční aféru v historii našeho fotbalu. Důkazy jsou nezvratné: odposlechy telefonátů. Nebylo to však poprvé, kdy u nás došlo k odposlouchávání rozhodčích. Totéž prováděli, byť s jinými záměry, před dvaceti lety funkcionáři Bohemians a nemuseli být tehdy jediní ... To jen potvrzuje známý fakt, že fotbal se hraje i v zákulisí, kde zaručeně platí značně jiná pravidla. Fotbalu se věnoval Petr Kovář.


Foto
Kolumbijské Choco je rozlehlá džungle pár stupňů nad rovníkem, kam vede jediná cesta a kde se v mělkých řekách už stovky let těží zlato. Svůj sen o zbohatnutí sem může přijet naplnit zdarma každý, pokud vezme jako fakt, že bude tahat na zádech šedivé bahno, promývat ho ve stejně šedivé řece a nejspíš nevydělá za den víc než částku odpovídající naší padesátikoruně. Přesto o takový sen stojí tisíce lidí. Ale co vás opravdu překvapí, je, že s patnácti kily bahna na zádech tu potkáte skoro výhradně ženy. Reportáž Jana Sochora.


Foto
Současnému výtvarnému umělci se povede zažít jenom výjimečně pocit z podívané, kterou skýtá fronta nedočkavých lidí vinoucí se na jeho výstavu. Je to zázrak svého druhu. V případě FRANTIŠKA SKÁLY (48) a jeho přehlídky v Rudolfinu ovšem realita. Za prvních pět týdnů konání tedy zhruba v "poločase" - ji vidělo šestnáct tisíc lidí. Novorenesanční galerii zaplnil objekty, v nichž se snoubí tajemství, hravost a fantazie. Skládá je z nalezených předmětů, přičemž intenzívně čerpá z přírody: většinu jich "ušil" na míru Rudolfina. Po čem on sám jako umělec touží? "Chtěl bych umět vytvářet věci, před nimiž by člověk stál v němém úžasu a nic by nechápal, zato by byl naplněný nějakým úžasným pocitem." Stalo se. Výstavě se věnoval Petr Volf.


Foto
Palmy před vchodem a koberce na mramorovém schodišti kdysi zdobily Pražské sanatorium, dosahující noblesy paláce. Pět spojených budov neobyčejně komfortního a pokrokového zdravotnicko-hotelového zařízení pod vyšehradskou skálou omráčilo českou veřejnost v roce 1914, aby se v padesátých letech proměnilo na Ústav pro péči o matku a dítě. Od roku 1998 zažívá tento komplex opětovný rozkvět. Genius Loci Petry Konrádové.