Reflex č. 31

Takovou popularitu jako v dřevních dobách Arabely už herec Vladimír Dlouhý asi nezažije. Český ráj mezi rezervací, zábavním parkem a tranzitním prostore pro kamióny. Brněnský bufet Vesmír je nefalšovaná historická památka. Pomníkům v roli paměti národa se u nás příliš nedaří. V Karlových Varech měl premiéru také film v úpravě pro nevidomé. Procházka asi nejslavnějším "nezávislým" filmem.



Zde najdete kompletní obsah čísla 31 s články k přečtení.


Po kliknutí se obsah čísla otevře v novém okně. Celý časopis je samozřejmě přístupný také z archívu tištěného Reflexu v hlavním menu.
Foto






Foto
Mluvil opatrně, s unavenou nonšalancí, s rozjitřenou citlivostí. Mediálně neposkvrněná půda. Herec VLADIMÍR DLOUHÝ (46) totiž neposkytuje rozhovory. Udělal výjimku, protože nový český film režiséra Jakuba Sluky Non plus ultras má před premiérou - a Vladimír Dlouhý ho točil rád. Rozhovor vedla Veronika Bednářová.


Foto
Podivín žene stádo koz od Jičína k Troskám. Ekolog a podnikatel vábí turisty na zápasy v kečupu. Ochránci přírody jsou ostražití a nedůtkliví. Stavaři a politici touží po dálnici. Několik komisí připravuje vizi budoucího rozvoje. Místní lidi rozvoj příliš nezajímá. Český ráj. O tom, že turistický ruch jednou bude motor naší ekonomiky, se mluví často. Jenže stojíme o něj doopravdy? Více v reportáži Michala Komárka.

Foto
Po nedávném přehledu rychlého občerstvení - většinou cizokrajného původu - mi přišlo pár vyčítavých dopisů: vynechal jsem prý klasické české bufety. Ano, taktně jsem je zamlčel, cigarety se taky nemají propagovat. Uznávám však chybu. Kulinářskou hodnotu mají sice jen pro některé, hodnota historická, kulturní a sociální se popřít nedá. Dnes mizejí a měly by se chránit. Případ očima Radka Bajgara.


Foto
Pomníky hrají v českých dějinách zvláštní roli. Jsou určeny pro paměť národa, k tomu, abychom si hlouběji uvědomovali svou identitu, ale bývají často spíše k zlosti. Kdybychom byli důslední, tak bychom si z historie vzali poučení a raději bychom ani žádné nestavěli. Pro jistotu. Neboť pomníky postavené za monarchie byly po vzniku samostatného Československa s velkou chutí bořeny a ty, jež vznikly ve dvacátých a třicátých letech, věnované tatíčkovi Masarykovi či legionářům, se zase "vymazávaly" s nástupem komunistů. Později, když se komunistům odzvonilo, se zase vracely na svá někdejší místa, a jak už je to ve smyslu zdejších věcí, svá propůjčená místa musely uvolnit mnohé pomníky komunistické. Fenomén a Petr Volf.

Foto
Před vchodem do kinosálu v karlovarském hotelu Thermal stáli lidé s bílými holemi a sebevědomě míjeli slečnu uvaděčku. Sedli si do předních řad a čekali, až se začne promítat. Pak začal film. Konečně. Nápad perem Veroniky Bednářové.



Foto
Kdyby se mne někdo zeptal, koho v soudobé kinematografii považuji za nejtalentovanějšího režiséra, odpověděl bych bez váhání: Newyorčana Jima Jarmusche (1953). Proč? Snad že právě on naplňuje to, co hledáme u autority - že zosobní nějakou jednotu. U Jarmusche ji vidím v tom, jak s hudební lehkostí vyjadřuje harmonii obrazu a zvuku, jak vysoké mísí s nízkým, humor s vážností a básnivý výraz se syrovou tíhou života. V Mrtvém muži (Dead Man, 1995) se na putování nesmělého zelenáče Dalekým západem dívá nejen jako na jedno nicotné bloudění, ale i jako na cestu věčností a nekonečným dospíváním. Jako na dílčí výlet celkem. Proto je právě Jarmusch kompletní filmař. Filmotéka Jiřího Cieslara.