Loňským nejúspěšnějším filmem v českých kinech se podle očekávání stalo Pupendo (958 000 diváků) následováno Pánem Prstenů: Dvě věže (718 000). Třetí dvojka Matrixu už má docela velký odstup – 497 000 diváků. V první desítce jsou celkem čtyři české filmy (5. Jedna ruka netleská, 6. Kameňák a 7. Želary) a to je docela potěšitelné. Stejně tak, že originální Nudu v Brně (18.) vidělo 162 000 a docela náročné angloamerické Hodiny 141 000 diváků (22.). Dva miliony diváků přišlo do kin navíc oproti roku 2002 (celkem přes 12 milionů). Vůbec nejhorší to bylo v roce 2000, to do českých kin přišlo jen 8,7 milionu diváků, od té doby návštěvnost především díky multiplexům stoupá.
Ale nejsme na tom v porovnání se světem dobře. Pořád je to zhruba 1,2 návštěvy kina ročně na jednoho občana republiky. Například každý Američan jde do kina 3,9krát ročně, každý Švýcar 4,3krát a každý Číňan 12krát ročně. Rekordmani jsou ovšem Libanonci, ti mají 35 návštěv kina ročně. Dá se říct, že západní státy vyspělejší než Česká republika mají vyšší návštěvnost, určitě i díky lepší síti multiplexů, které začali budovat už v 80. letech, ale skutečných obřích návštěv se dosahuje v zemích s malou technologickou rozvinutostí, kde kino stále ještě funguje po způsobu Evropy přes nástupem televize. Srovnávat tu lze i s dobou před listopadem, kdy do českých kin běžně chodily ročně desítky milionů diváků – např. ještě v roce 1989 to bylo 51 milionů!
Vedle multiplexového pohodlí zvedá návštěvnost i čím dál propracovanější reklama. Způsob „musíš vidět, musíš vidět...!“, jakým rvou distributoři potenciálním divákům do hlavy nové filmy, je téměř vždy protivný. Ale má to svůj ekonomický smysl, například masivní kampaň provázející sérii Matrix se neminula účinkem (i když třetí díl skončil až na 13. místě). Na druhou stranu reklama vyvolává u menší části publika ztvrzelou negaci. Na mnohé filmy nejdou lidé právě proto, že jsou jim vnucovány. I ve mně se v kině cosi vzbouří, když vidím reklamní „foršpany“ anoncující nějaký úžasný film. Zběsilý sestřih nejdůležitějších a nejefektnějších scén irituje svou útočností, navíc pak samotný snímek už nemusíte vidět: to nej- vám bylo předvedeno ve zkratce a zbytek si domyslíte. U akčních filmů to funguje stoprocentně. Naopak upoutávky na domácí tituly jsou někdy záhadou – buď jsou příšerně tupé (Kameňák 2), anebo česky obyčejné (Básníci 5). Ale když se povedou, tak mohou být dokonce i vtipné (Nuda v Brně).
