Za socialismu s obdobím blížícího se Silvestra přeparkovávali řidiči z blízkosti našeho paneláku svoje vozidla na vzdálenější parkoviště, protože z oken snášející se rozžhavené paprsky znamenaly nebezpečí pro jejich sice barevně stereotypní, nicméně souvislou vrstvu laku na karoseriích.
Dnes s astronomickým nárůstem vozidel na obyvatele panelových domů je i vzdálené parkoviště během roku plné, ale také možnosti pyrotechnického vyžití se tak zvětšily, že by bylo nejbezpečnější zaparkovat auta daleko za městem.
Když jsem byla malá a s bratrancem jsme experimentovali za psí boudou se sirkami, při prozrazení nám rodiče vždy domlouvali, že manipulace s čímkoli hořícím a střílejícím je velice nebezpečná. Dokládali to velice emotivními příklady. Totiž, že mnohý, kdo si nedal říci, přišel o ruku, má popálený obličej – a to v nejlepším případě. Této poučky se držím dodnes. Vytvořila mi přirozený respekt před vším hořícím a střílejícím. Proto neslavím Silvestra ve městech či obydlených aglomeracích. Jsem ráda fyzicky zachovalá.
Proč to ale neřekli rodiče v dětství i ostatním? Otec manžela mé těhotné kamarádky velice dlouho přemlouval snachu, ať z ultrazvuku nechá zjistit, zdali se do rodiny narodí chlapeček či holčička. Neměl tak rád děti, jen v období na které připadala polovina těhotenství, byla pyrotechnika levná. Budoucí dědeček potřeboval vědět, zda pro ohňostroj na oslavu narození dítěte koupit rachejtle červené nebo modré. Celá vesnice pak jednoho všedního dne s údivem zírala na oblohu, ze které se do zahrádek a na domy snášely ohnivé jiskry a obaly od vypálených střel. Asi ani jeho nikdo v dětství nepoučil.
Tak jen doufejme, že se nic zlého nestane o letošním Silvestru, přestože už vybouchl jeden obchůdek narvaný pyrotechnikou a třaskavé zboží má zase větší prodejnost než v minulém roce. A k tomu jedna chytrá poučka praví: kdo si nedal říci, přišel o ruku, má popálený obličej – a to v nejlepším případě…
