Pátek 11. dubna

Vlastně to bylo vtipné. Ještě ten den, co jsem do deníku napsala, že mám neuvěřitelně lehký život, jsem se večer do telefonu Filipovi rozbulela. Byla jsem strašně unavená a najednou jsem si uvědomila všechny prohry a vůbec to, co mě poslední měsíce štve.

A nejvíc ze všeho mi vadil ten malý telefon, co mě přes týden spojuje s Filipem. Ale už je to pryč.

O víkendu jsme jeli k jeho rodičům. "Neblbni tam," vychovávala mě máma den předtím. "Já? Chovám se tam přímo úžasně." "Já myslím, abys tam zase neschovávala skleničku, co rozbiješ," pravila moje starostlivá matka. Tak jsem se snažila. Pět minut poté, co jsme přijeli, jsem rozlila na nový bílý ubrus kofolu a přiznala se. Ostatně nebylo úniku. "To je ale smůla, co?" šklebil se Filip, zatímco mě polívalo. To ho ovšem brzy přešlo, protože ráno musel vstávat v šest, aby pomohl tátovi na zahradě. Ještě s dalšími lidmi stavěli skleník. Čas od času jsem ho pozorovala skrze záclonu a nemohla se vynadívat. Nikdy předtím jsem ho neviděla ve vaťáku, vyplandaném svetru, montérkách a s galošema na nohách. Když ryl, kopal nebo vozil kolečka, šíleně mě přitahoval.

"Co je ti? Umíráš?" ptala jsem se ho po obědě. Jen lehce, jakoby se bál, že si namůže i svaly na krku, kývnul hlavou. "Víš, že jsem se na tebe nemohla při té práci vynadívat? Byl jsi šíleně sexy," culila jsem se. Vykulil oči a po pěti sekundách si odfrknul. "Pfff... Tak tohle je ten poslední způsob, kterým bych toho chtěl dosáhnout."

Večer jsme se samozřejmě skoro pohádali, protože mě štvalo, jak si pořád stěžuje, že ho něco bolí. "Hele, já jsem celý den pomáhala tvé mámě v kuchyni a garantuju ti, že takhle jsem se v kuchyni nenadřela za celý život. Hotové galeje. Dělaly jsme řízky, bramborový salát a dort pro deset lidí." "No jo, ale nebolí tě svaly." Tak to jsem si zase odfrkla já. Usmířila nás až slivovice.

Včera jsem se konečně odhodlala a napsala Báře, se kterou jsem se odmítala celý a nekonečně dlouhý týden bavit. Je výborné probírat problémy s téměř litrem vína v sobě. Skákaly jsem si do řeči, jak jsme vyjmenovávaly, co všechno nám na té druhé vadí, přitom jsme se tomu ale smály, což by za normálních okolností byla obrovská sci-fi.

"Normálně mi řekl, ať jdu do prdele," povídá Bára. Vyprskla jsem smíchy. Tohle, že by přešlo něžnému a hodnému Radečkovi skrze ústa? Nevěřím a historka, která k tomu vedla, mě úplně umrtvuje. Pak si vzpomenu, že mě Filip o víkendu (když jsem na něho svedla něco, co jsem sama zavinila) taky řekl: Odpal! Bára z toho padá pod stůl.

Vzpomínám si na naše. Jednou, když se hádali, jsem jim řekla, že jsou strašní, a když už neumí normálně komunikovat, ať spolu radši nejsou. Táta se tehdy začal smát a vysvětlil mi, že ty máminy nadávky ani nevnímá, že je taky nemám brát vážně a ať přijdu s kritikou po dvaceti letech manželství. Hm... a stejně mě "odpal" neba.