nahoru

Tři tváře této země

Bumerang 2. ledna 2003 • 17:46

Tomáš Feřtek se zamýšlí (RX 44/02) nad budoucností krajiny kolem nás a charakterizuje její tři tváře: barokní s keltským nátěrem, prales s chalupářskou zahrádkou a konečně krajina jako továrna na obilí. Bohužel my se nejčastěji začínáme dívat do krajiny, kde nemá prostor ani příroda, ani člověk -- na obdělávaná pole obehnaná lebedou a trním.

Tomáš Feřtek se zamýšlí (RX 44/02) nad budoucností krajiny kolem nás a charakterizuje její tři tváře: barokní s keltským nátěrem, prales s chalupářskou zahrádkou a konečně krajina jako továrna na obilí. Bohužel my se nejčastěji začínáme dívat do krajiny, kde nemá prostor ani příroda, ani člověk - na obdělávaná pole obehnaná lebedou a trním.
Mockrát Vám děkuji za Váš článek. Sice jste mi v první větě dal naději, že si budu moci přečíst vše o konferenci Tvář naší země, abyste mi ji hned druhou větou zase sebral a připravil mi tak jisté zklamání. Ale musím Vám dát na tomto místě za pravdu, že výlet do terénu (byť zprostředkovaný) byl pro mne nakonec patrně přínosnější. Nepovažuji se zrovna za stylisticky obratnou, a tak nemám ve zvyku reagovat na jakékoliv podněty formou dopisu, ale po přečtení Vašeho článku mne k tomu cosi donutilo, snad to byla radost ze sdílených názorů nebo vůbec z toho, že se o tomto mně tak blízkém tématu píše.
Nesmírně mne překvapily některé uvedené konzervativní názory studentů. Jsem též studentkou a se svými kolegy, mohu-li to tak napsat, souhlasím v mnoha ohledech. I mne mrzí ztráta četných míst, která pustnou a zarůstají. Věřím totiž, že pokud se tu někdy v historii usadili lidé, jistě pro to měli důvod, a hlavně nepochybně tomu místu vtiskli svou činností tvář a duši, stále tam po nich zůstávají jejich příběhy a také stavby. Nedokážu být lhostejná k takovému vyprchávání genia loci z naší krajiny. Dále i mne urážejí pozůstatky nedávné doby v podobě nestvůrně velkých kravínů a ohyzdných sušáren na obilí. Nejvíc mne na nich však nezaráží jejich velikost či nevzhlednost, ale zpupná bezohlednost, s jakou trčí na těch nejnevhodnějších místech v krajině, často jen proto, že jejich budovatelé v nich neviděli pouze výrobní stavby, ale vkládali do nich i ideové významy. Tvůrci těchto staveb demonstrovali jejich dominantním postavením nadřazenost a moc svých politických názorů nad jakýmikoli protesty. Nemohu se jednoduše smířit s takovými antiklenoty v našem krajinném dědictví. Nejsem ani bezvýhradnou obdivovatelkou rakouského způsobu precizní, až parkové úpravy zemědělské krajiny, i když výrazem sterilní bych v tomto případě neplýtvala.
Až potud tedy v podstatě souhlasím s ostatními "konzervami". Ovšem na rozdíl od překvapivě nepříznivých reakcí zmíněných studentů na činnost pana Roberta Blížence mne nadchly nápady, které popisujete a jež vnáší tento současný "lidový krajinář" do prostředí českého venkova. Moje nadšení pramení především z toho, že je to velmi originální a tvůrčí přístup, navíc respektující krajinu a vztahy v ní. Sama se o krajinářství zajímám a shodou okolností již nějakou dobu přemýšlím o tom, zda je nějak možné v současnosti obnovit nebo navázat na fenomén české barokní krajiny. Šlo mi hlavně o ta drobná zastavení a ozdoby v krajině, která poskytovala nejrůznější boží muka, kříže a sochy svatých. Obnovovat dosavadní, nebo dříve zničená, ale stále pamatovaná místa, zvýrazněná náboženskou, zpravidla křesťanskou symbolikou, je jistě jednou z možností, jak zútulnit krajinu a jak si k ní vytvořit užší vztah. Neměli bychom se však asi spokojit s pouhou obnovou již vytvořeného. Jsem přesvědčena, že i naše doba, řekněme naše generace, by měla zanechat v krajině stopu v tom pozitivním slova smyslu. Marně jsem však přemýšlela nad něčím, co by se na český venkov hodilo a co by oslovovalo jeho současné obyvatele i návštěvníky. Chci zkrátka vyjádřit obdiv panu Robertu Blížencovi a přání, aby takových tvůrčích nadšenců přibývalo a česká krajina opět představovala domov, a ne jen výrobní zónu. Závěrem bych se ráda zeptala, studenti jakých oborů se zúčastnili uvedené konference v Nových Hradech? Je možné, že by krajinářští nebo zahradničtí studenti nevnímali význam kapliček a božích muk a jejich působení právě v původním krajinném kontextu?
ŠÁRKA BRZÁKOVÁ, studentka ČZU, PRAHA


Nejenom pan Blíženec vysekává louky a udržuje krajinu, není posledním, ale ani prvním zemědělcem v zapadlém koutu jižních Čech. Také v této drsné krajině nepřebývá sám. A v tom je ten problém.
Vizionáři -- "lidé zvláštního ražení" --, dostanou-li se ke zdroji peněz (např. od nadace PHARE) nebo k moci (to není zatím případ pana Blížence), stávají se nebezpečnými pro své okolí. Nikoho v tomto koutu hor ještě nenapadlo např. přehradit údolí horského potoka sypanou hrází, ani za socialismu, ani za první republiky, ani za Rakouska, ani předtím. Až vystudovaný ekolog (že by -- Poručíme větru dešti), až ing. Blíženec to vidí jako to pravé. Co na tom, že byly povodně (v Horní Stropnici také), co na tom, že v potůčku se prohánějí pstruzi a v okolí žije skokan hnědý a rostou vstavače a pod budoucí hrází se krčí schoulené chaloupky a statky, kde se pinoří nějací ubozí chalupáři.
On má vizi, v hladině rybníka v klínu hor se odráží jeho usedlost, jeho lesy, jeho hosté a přátelé. A dole pod hrází ... Ale to už tu bylo.
BOŘIVOJ POPEL, PASEKY, HORNÍ STROPNICE

Bumerang