Když jsme přistávali v Bhútánu a já si začínala být jistá, že se pilot rozhodně tím letadlem na tu ranvej (mezi ty dvě hory) nemůže trefit, začala jsem smlouvat s Bohem...
. „Pane Bože, když mě tenhle let necháš přežít, tak budu pít méně alkoholu, přestanu jíst maso, budu volat častěji rodičům a každý den meditovat.“
Na ten poslední moment před přistáním, když se letadlo naklonilo tak, že se křídlem téměř dotklo země, jsem zavřela oči. Když jsem je otevřela, uviděla jsem billboard vítající mě v Bhútánu, aneb v zemi „100 let míru, jednoty a štěstí.“ Tak jsem si na oslavu své reinkarnace a v rámci aklimatizace (smyšlené mystické údolí Šangri-La má svůj původ možná právě tady) dala hned panáka. Na svoji obranu uvádím, že z donucení buddhistou - z důvodu „zachování a podpory kulturních hodnot.“
HRUBÉ NÁRODNÍ ŠTĚSTÍ
Je jen málo zemí, které investují tolik zdrojů do štěstí svých občanů. Štěstí se tu možná bere ještě vážněji než penis a to je co říct, protože penis tu má hodnotu posvátnou. V Bhútánu se například neměří úspěch země v hodnotách hrubého národního produktu, ale hrubého národního štěstí.
HNŠ je hodnota měřená na základě asi osmdesáti různých indikátorů, ale základními pilíři dosažení vysokého hrubého domácího štěstí národa jsou: podpora udržitelného rozvoje, zachování a podpora kulturních hodnot (do této kategorie se toho zjevně vejde hodně), ochrana životního prostředí a čestná vláda. Jen pro srovnání, Bhútán je ve světovém žebříčku štěstí na 13. místě a Česká republika na místě 128 (Happy Planet Index ZDE).
MLADÝ A KRÁSNÝ KRÁL
Do Bhútánu jezdí lidé zpravidla proto, že chtějí vidět zemi téměř nedotčenou západní kulturou. Není tu McDonald's ani podobné mezinárodní řetězce, nenajdete tady ani velké zahraniční hotely. Mají tu pár bankomatů, ale ty nejsou napojeny na mezinárodní bankovní síť, a najít restauraci, která vaří jinou než bhútánskou kuchyni nebo ještě horší variantu, bhútánskou interpretaci jiné kuchyně, je náročné. Za toto privilegium – za to, že bhútánský král neudělá z Bhútánu turistickou karikaturu sebe samotné – platí turisté 200 dolarů denně. Nezaplatíš-li bhútánskému království dvě stě dolarů za každý den pobytu, do Bhútánu nemůžeš.
„Náš král je velice chytrý,“ říkají místní, kteří si chválí status jedné z nejméně navštěvovaných zemí. Nechtějí tu chudé baťůžkáře, kteří budou chtít s místními smlouvat o každý dolar. „Z těch stejně nic nemáme,“ říkají.
Mimochodem, bhútánskému králi je 29 let. Je svobodný, pohledný a má diplom z Oxfordu. To zmiňuji jen proto, že by se nějaká svobodná čtenářka Reflexu chtěla ucházet o místo bhútánské královny. Minulý král měl sice manželky čtyři, ale ten současný se rozhodl, že si vezme jen jednu ženu. Co přesně role bhútánské královny obnáší si nedovedu představit, ale myslím, že tam bude potřeba trpělivost na buddhistické rituály, pozitivní přístup ke štěstí a falickým symbolům, a v neposlední řadě schopnost strávit sušené maso z jaka přinejmenším každý druhý den.
MUSLIMŠTÍ ŘEZNÍCI
Ten poslední požadavek je jen pro opravdu odvážné kandidátky. Já jsem si jaka párkrát dala, opět na svoji obranu uvádím, že z donucení v rámci „zachování a podpory kulturních hodnot.“ Průvodce Karma mi vysvětlil, že buddhisté mohou jíst maso, jen nesmějí zabíjet zvířata. Což je přístup, ve kterém místní nevidí ani trochu pokrytectví.
„Ale jak je možné vidět problém v zabíjení zvířat a nevidět problém v konzumaci zvířat, zabitých někým jiným?“ ptala jsem se.
„Protože je nezabíjíme sami,“ opakoval Karma.
„Není to podobné jako najmout si někoho na vraždu?“
„Je,“ říká Karma. „Ale řezníci jsou muslimové a těm to nevadí.“
A tak nějak – nad panákem importované whisky a kusem jaka zabitým najatým Muslimem, s telefonem, který v Bhútánu nefunguje, což je dost dobrá výmluva na to, proč nevolat domů – skončila moje snaha stát se lepším člověkem. Večer jsem ale pro jistotu meditovala. Musím ještě zvládnout let odsud.
Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex.cz připravuje pravidelnou rubriku POHLEDY ZVENKU.
