Až budete někdy vyrážet na cestu kolem světa, nedoporučovala bych vám připravovat se tak, jak jsem to udělala já. Na balení si dejte víc než dvě hodiny a rozhodně neztrácejte poslední cenné minuty zoufalým pobíháním ...
Až budete někdy vyrážet na cestu kolem světa, nedoporučovala bych vám připravovat se tak, jak jsem to udělala já.
Na balení si dejte víc než dvě hodiny a rozhodně neztrácejte poslední cenné minuty zoufalým pobíháním po bytě a hledáním „maličkostí“, třeba pasu a peněz.
Měla jsem dlouhé dva měsíce na to všechno si vyřídit, což vypadalo jako spousta času. Nijak jsem nepospíchala. První týden jsem věnovala tomu nejzábavnějšímu – nakupování veškerých cestovních vychytávek.
Od tech-ručníku, který rychle schne a složí se do velikosti kostky másla, přes různé přípravky na sterilizaci vody či hedvábnou vložku do povlečení, která by měla chránit před štěnicemi v levných hotelech, až po kalhoty, košile a ponožky z materiálu, jenž je napuštěn repelentem a výrobce přísahá, že komáry jednak odpuzuje a druhak ho neprokousnou. Vzhledem k tomu, že mi teď repelentem smrdí v batohu úplně všechno, věřím, že budu odpuzovat spolehlivě. Když ne komáry, tak lidi určitě. Proti komárům jsem si koupila i síť nad postel a přípravky všech možných velikostí a magických ingrediencí.
Komáři, jak je asi zřejmé, jsou mí úhlavní nepřátelé, protože dle mého skromného názoru jsou příčinou více nemocí a úmrtí než cokoli jiného.
Hodlám se proti nim bránit všemi možnými způsoby, včetně předávkování se vitamínem B (což docela funguje), kouřením doutníků (to funguje, jen když si kouř foukáte na všechna odkrytá místa na těle, což je spousta práce) a samozřejmě popíjením ginu s tonikem (což sice nefunguje vůbec, ale je to všeobecně akceptovaný mýtus, který vám přinejmenším pomůže na ty malé létající satany na chvíli zapomenout).
Když pominu protihmyzová opatření, musím přiznat, že jsem si cestu kolem světa vždycky naivně představovala jako romantické ploužení se z jedné země do druhé, bez jakéhokoli plánu, jen s odhodláním vidět, cítit, zažít. Četla jsem pár příběhů lidí, kteří se jeden den rozhodli, že pojedou kolem světa a druhý den byli na cestě. Záhy mi došlo, že to nemohly být příběhy z naší planety, protože ta je krutě neromantická.
Zatím všechny země, které bych chtěla vidět do konce roku, například zcela neromanticky požadují víza. Každá z nich si můj pas nechala na jeden až tři týdny. Dnes mám doletět do Spojených arabských emirátů, což je nemilé, protože vízum mi stále chybí. Na letišti v Dubaji je ale prý naštěstí možné si za nehorázný poplatek vyřídit úplně všechno, víza nevyjímaje.
S plánováním vakcinace to nebylo o moc lepší. Do očkovacího centra jsem dorazila na poslední chvíli s názorem, že proti žloutence typu A už očkovaná jsem a „béčko“ nepotřebuju, protože se přenáší způsoby, se kterými nehodlám obchodovat (sexem a krví). Doktorka odvětila, ať si přece jenom dám i béčko. „Kdyby tam náhodou byl nějakej černoch, co by stál za hřích, haha,“ řekla a já jsem chvíli tápala, jestli se mám zasmát trapnosti toho otřepaného rasistickému podtónu nebo brečet nad tím, že takováto moudra padají – byť žertem, haha – právě z doktorky cestovní medicíny. Než jsem si to stačila ujasnit, měla jsem v rameni i béčko. A taky břišní tyfus. Žlutou zimnici, meningitidu a tetanovku už jsem měla, ale i tak to včetně antimalarik na tři měsíce (těch dražších, po kterých se nehalucinuje) dělalo nějakých patnáct tisíc korun.
Včetně víz a neodolatelných vychytávek typu protištěnicové vložky do spacáku jsem za tuhle cestu už dala zhruba pětatřicet tisíc. A to jsem teprve vytáhla paty z domu, byť zabalené do luxusních repelentových ponožek.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex.cz připravuje pravidelnou rubriku POHLEDY ZVENKU.
