Před italskými kostely obyčejně stojí cedule, na které se zakazuje vstup lidem s odkrytými rameny a koleny. Pak je tam obyčejně nějaký strašně důležitý chlápek, který dbá na dodržování této regule.
Zeptáte-li se, proč ta přísná pravidla, podívá se na vás jako na Antikrista a nechápe, jak se vůbec – někdo – na něco – takového může zeptat. Už to samo o sobě vypovídá o flexibilitě a otevřenosti katolické víry. Když se dožadujete odpovědi, vyjekne nějakou naučenou frázi: „Respekt! Úcta! Tradice!“
Úcta ke komu? K Bohu? Je těžké si představit, že Bůh, který nás údajně, jestli si dobře pamatuju, nestvořil oblečené, by byl obnaženými rameny pohoršen. Nebo že by pro něj byl důležitý oblékací protokol. Obnažená těla nakonec nejsou v kostele neobvyklá. Ježíš na kříži není zrovna zahalen a andílci poletují všude kolem ve stavu téměř hédonistickém.
Možná mají na mysli úctu k ostatním v kostele. Možná jsou někteří věřící pohoršeni holými rameny a koleny. Možná je to rozptyluje od spirituality. To je taky zajímavá teorie. Podle ní bychom totiž museli dojít k závěru, že katolíci jsou skupina lidí, která nemá naprosto žádnou kontrolu nad svými pudy a katolický kostel je musí chránit před sebou samými. Dobře ví, že příležitost dělá zloděje. Vidí-li katolík holé rameno, zákonitě zhřeší.
A mimochodem, kdo vůbec přišel na to, že ramena a kolena jsou do kostela moc sexy, ale lokty a lýtka ne?
Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex.cz připravuje pravidelnou rubriku POHLEDY ZVENKU.
