Umělce narozené po roce 1976 už prý komunismus vůbec neovlivnil. Alespoň to tvrdí ti, kteří právě představují své práce na výstavě nazvané „Mladší než Ježíš“ v New Museu v New Yorku.
Umělce narozené po roce 1976 už prý komunismus vůbec neovlivnil. Alespoň to tvrdí většina mladých umělců z postkomunistických zemí, kteří právě představují své práce na výstavě nazvané „Mladší než Ježíš“ v New Museu v New Yorku.
Muzeum pozvalo padesát umělců mladších 33 let z pětadvaceti zemí. Šest z nich, původem z bývalého východního bloku, se zúčastnilo i diskuzního panelu „Komunismus se nikdy nestal“ pojmenovaného podle názvu práce jednoho z umělců. Rumun Ciprian Muresan se jím snažil vyjádřit sílu propagandy, jaká fungovala v Rumunsku. Poutače slibovaly, že umělci z „východní Evropy“ budou diskutovat na téma posledních dvaceti let charakterizovaných jako „napětí mezi kulturní amnézií a progresivní nostalgií“; let, ve kterých se „společenské a politické klima změnilo natolik, že současná generace může vnímat komunismus jako vzdálený mýtus, pohádku, kterou si vymysleli jejich rodiče“.
Očividně i dnes, skoro dvacet let po pádu berlínské zdi, jsou umělci z postkomunistického bloku na Západě stále exotičtí právě tím, že jsou umělci z postkomunistického bloku. A oni se přitom tak moc snaží udělat všechno proto, aby to vypadalo, že jsou úplně normální „západní“ umělci, kteří se sice narodili za komunismu, ale jejich práce jím není vůbec ovlivněna.
Moderátorka panelu jim pokládala otázky typu: „Co pro vás znamená komunismus?“ Umělci se dívali do stolu a mlčeli jako při občanské nauce na základní škole. Hlavně ať nevyvolá mě. Mezitím odešla polovina publika, protože si myslela, že se nechtíc ocitla na konferenci hluchoněmých. Pak konečně trapné ticho prolomil Wojciech Bąkowski, umělec z Polska, aby řekl (polsky, přes překladatelku), že podle něj ho komunismus neovlivnil vůbec a politika ho nezajímá.
Je vůbec možné, aby někoho, komu je kolem třiceti, komunismus vůbec neovlivnil? V takovém případě by totiž pravděpodobně všichni mladí umělci z východního bloku byli přinejmenším schopni srozumitelného projevu na veřejnosti a rozuměli by anglicky.
Na jednu stranu je příjemné vědět, že dnes už se umělci „nemusí“ zajímat o politiku, nestarat se o to, že řeknou něco špatně, že můžou letět do New Yorku i za jiným účelem, než je žádost o politický azyl. Na druhou stranu umělec, který tvrdí, že ho neovlivňuje a nezajímá společensko-politické prostředí, ve kterém vyrůstal a žije, působí trochu naivně. Umělci byli s dobou, v níž žili, tradičně intimně spojeni a dokázali ji trefně charakterizovat a parodovat. Pravda, dnes na to máme politické analytiky a těm opravdu, ale opravdu, nikdo nemůže vyčítat, že by je politika nezajímala nebo že by nebyli dostatečně ovlivněni komunismem.
Z České republiky se výstavy v New Museu účastní konceptuální umělkyně Kateřina Šedá, držitelka Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2005. Představuje zde práce „Je to jedno“ a „Opičení (po matce, po otci, po dítěti)“. Kateřina se ale na vernisáž ani diskuzní panel nemohla dostavit, protože se jí týden předtím narodilo dítě. A to je škoda (ne to dítě, ale to, že tu nebyla).
Její pohled na to, jak komunismus ovlivnil její práci, je totiž nejen srozumitelný a důvěryhodný, ale má i vypovídací hodnotu:
„Moji práci ovlivnil komunismus, nebo spíš atmosféra komunismu zásadním způsobem. Jako dítě jsem pochopitelně politiku nevnímala, ale silně jsem vnímala ovzduší tehdejší doby, kdy se lidi daleko víc scházeli a měli potřebu trávit spolu volný čas. Svým způsobem jim sice nic jiného nezbývalo, protože nemohli nikam cestovat, ale to jsem tehdy jako malá taky nevěděla. Měla jsem pocit, že jsme jakoby byli všichni spolu, a hlavně jsem to vnímala ve spojení starší a mladší generace – která spolu v mnoha případech byla nucená bydlet.
Po roce 89, to mi bylo 13 let, se atmosféra fatálně proměnila. Myslím, že je zbytečné vyjmenovávat klady revoluce, protože si je všichni uvědomují, ale já jsem spíš byla už tehdy zaskočená tou negativní proměnou, kterou sebou kapitalismus přinesl. Měla jsem pocit, že se společnost úplně rozpadla, a když někdo mluvil o nějaké pospolitosti, tak začal vypadat jako pionýr. Pokusila jsem se to definovat v projektu FURT DOKOLA, který jsem loni realizovala na 5. berlínském Bienále a který se týká zvyšování plotů mezi sousedy. Tam jsem tehdy uvedla, že mám pocit, že plot kolem naší republiky nezmizel, jen si ho mezi sebou jednotliví lidé rozdělili… Jsme opět uzavřeni – už ne dohromady, ale každý zvlášť.“ (Kateřina Šedá, kráceno z emailu)
Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex.cz připravuje pravidelnou rubriku POHLEDY ZVENKU.
K tématu:
www.newmuseum.org/events/316
Petr Volf: PŘESNĚ (Reflex č. 26/2008)
Kateřina Šedá – navzdory svému jménu – září. Představuje velmi ojedinělý úkaz na českém výtvarném nebi. Získala Cenu Jindřicha Chalupeckého a od té doby se s její tvorbou spíš než doma setkáte na renomovaných zahraničních přehlídkách. Na jaře se zúčastnila Bienále v Berlíně se svým projektem Furt dokola, který je pro její autorský přístup typický...
