Přesně už nevím, kdy jsem si naposledy byla jistá, kde mám domov, ale bylo to někdy kolem roku 1994. Odjela jsem ...
na roční studijní pobyt do Ameriky a vrátila se jiná.
Do toho domova, po kterém se mi celý rok stýskalo, se nešlo vrátit. Působil najednou stísněně a nepříliš přátelsky. Lidem připadalo, že zním „americky“; a to ani tenkrát nebyl kompliment. Mně se naopak zdálo, že tu svoji „českost“ berou trochu moc vážně. Utíkala jsem čím dál častěji a tak začal můj proces postupného vykořenění.
Dneska je můj domov všude tam, kde mám zrovna věci a kde spím aspoň tři dny v kuse, což bývá zpravidla nějaký byt, ale čím dál častěji hotelový pokoj, stan nebo potápěčská loď.
„Musí to být smutný život, nemít nikde svoji postel,“ občas slýchávám. Není.
Na světě je spousta postelí, které mohou být na čas vaše. Dočasně zapustíte kořeny, pak je zase vytrháte a zakořeníte se někde jinde. Čím častěji se takhle budete přesazovat, tím snáz to půjde. Vaše kořeny budou čím dál mělčí a širší. Samo o sobě na tom není nic smutného. Smutné je to jen, když očekáváte, že štěstí znamená mít kořeny hluboké a úzké.
Je člověku přirozenější migrace nebo trvalé bydliště? Těžko říci.
Díky migraci dnes bydlíme v Evropě, ne v Africe. Do Evropy každoročně legálně migrují tři milióny lidí a do Ameriky (legálně) asi milión, přesto většinu imigrantů lidi nemají rádi. Ty chudé proto, že smrdí, kradou, lžou, zabírají pracovní místa a lůžka v nemocnicích. Ty bohaté, protože všechno skupují, neváhají platit vyšší ceny a zvyšují je tak pro všechny. A vůbec, že se chovají, jako by jim všechno patřilo. Jako by nevěděli, že to patří těm, co tu byli dřív.
Mám imigranty ráda. I Vietnamce, i Nigerijce, i Ukrajince. Zřejmě to bude mít cosi společného s kolektivním pocitem vykořenění. Každý z nich ztratí domov dlouho předtím, než ho najde někde jinde. Každý imigrant je hlavně emigrantem.
AUTORKA JE SPOLUPRACOVNICE REDAKCE, CESTOVATELKA A PUBLICISTKA. PRO REFLEX ONLINE PŘIPRAVUJE POHLEDY ZVENKU.
Související články:
Lenka Krbcová: NATAŠA METÁ HVĚZDY (Reflex online, 15. 1. 2009)
Lucie Tomanová: PRODANÁ NEVĚSTA (Reflex č. 50/2008)
Je to výhodný kšeft pro všechny. Ženich má šanci legalizovat svůj pobyt a pohybovat se volně po všech zemích EU, podnikat a kupovat nemovitosti. Nevěsta vyřeší na chvíli svou tíživou sociální situaci, ze získané částky zaplatí nájem nebo dluhy, případně nakrmí výherní automat ...
Jan Gebert: ČEKÁNÍ NA OHEŇ (Reflex č. 47/2008)
V blízké budoucnosti ovšem může podobný požár vyvolat daleko ostřejší reakce. S finanční krizí zřejmě přijde i hromadné propouštění zahraničních dělníků ze zdejších fabrik, jako se již děje například v mladoboleslavské Škodovce. Velká část z nich se zřejmě domů nevrátí, protože zdejší gastarbeitři jsou většinou zadluženi, a tak se mnozí zapojí do kriminální činnosti, aby přežili. Pokud se takový trend stane masovým, vztah Čechů k imigrantům se zcela určitě vyhrotí ...
VELKÁ LITTLE HANOI – fotografové Štěpánka Stein a Salim Issa se vypravili do tržnice Sapa v pražské Libuši, do světa pro sebe, do Malé Hanoje (Reflex č. 43/2008)
ASIE NA KRAJI MĚSTA – co se děje za zdmi uzavřené velkotržnice SAPA zjišťoval Jan Gebert (Reflex č. 41/2008)
