Internetoví vandalové sice neničí sedačky v autobusech a barokní zdi, ale zbavit se jich je stejně náročné jako demotivovat sprejery. Odhlenění internetu od „trollů“ je nicméně z časových i finančních důvodů nemožné. Trolla se nezbavíš. Hlen k internetu prostě patří.
Pro ty z vás, kteří ještě neměli to „štěstí“, že se na ně na webu nalepil nějaký hodně otravný troll, je tu stručná definice: Troll je někdo, kdo brouzdá po síti a útočí, na koho se dá: novináře, bloggery, internetové diskutéry atd. To vše s jediným cílem – vyvolat emotivní reakci. Je agresivní, často poučuje a dělá mu radost, když někomu může alespoň krátkodobě otrávit život. To vše samozřejmě s podtextem, že všichni jsou naprostí idioti a kdyby nebylo jeho/jí, svět by nemohl existovat. Fakt, že se každé ráno vzbudí a zjistí, že svět stále existuje, ačkoli si nikdo nevzal k srdci jeho cenné rady, ho jen inspiruje k dalšímu trollingu. Vyskytuje se všude na světě, ale nejdřív ho identifikovali ve Spojených státech.
Troll je nepochybně největším parazitem internetové fauny, nicméně přišlo mi nespravedlivé, aby se všechna pozornost věnovala jen jemu. Bez povšimnutí by neměli zůstat ani jiní tvorové, kteří balancují křehkou biorovnováhu internetového terária.
Proto jsem pro vás připravila malý kapesní atlas nejběžnějších archetypů globální internetové fauny:
1. Chronický konspirátor. Lev diskuzních salónů a bezesporu jeden z nejzábavnějších exemplářů internetového terária. Ve všem vidí tajné spiknutí, které naštěstí dokáže vždy předem spolehlivě rozpoznat a informovat všechny ostatní. (Novinář, který uvede ve svém článku jméno produktu, je onou firmou podplacen. Spojené státy zorganizovaly útok 11. září samy na sebe a to kvůli ropě, a tak podobně.)
2. Pointář. Na příspěvky obvykle reaguje slovy: „Nějak mi unikla pointa článku,“ případně: „Článek je o ničem.“ Má pocit, že autor by měl za všech okolností formulovat problém, vyždímat z něj pointu a nabídnout na ni svůj názor, proti kterému by se pak on mohl vyhranit. Pointář je problematický tím, že obvykle nerozlišuje mezi článkem, reportáží, glosou, sloupkem, esejí či názorem. Chybí-li textovému útvaru teze, nedokáže si s ním poradit.
3. Vyhrožující seriózní čtenář. Skupina lidí doufající, že jejich příspěvky čte někdo z vedení dané redakce a změní podle nich strategii, případně že jejich skepse vůči kvalitě publikace konečně otevře oči dalším čtenářům. Např.: „Dříve jsem míval předplatné, ale odhlásil jsem ho, protože to šlo od desíti k pěti.“ (viz 6 Masochista)
4. Škatulkář. Svět má rozdělený podle ideologií. Dělá závěry podle evidentních, ač banálních parametrů: kritika amerického filmu = autor je antiameričan; skepse vůči radaru = levičák, vlastník velkého auta = zakomplexovaný zbohatlík atd. Škatulkář má zpravidla našlápnuto na chronického konspirátora (viz 1).
5. Pravopisná hlídka. Těchto lidí je překvapivě mnoho a nejsou to jen frustrovaní učitelé českého jazyka. Začínají své příspěvky dotčením „jak je možné, že někdo, kdo udělal špatně čárku nebo nedejbože hrubku, si vůbec může dovolit někam psát veřejně“. Tady obvykle následuje několik otazníků a vykřičníků. Tvrdí, že jim nejde o podstatu článku, ale o „princip“. Hlídači pravopisu zřejmě rádi vzpomínají na svůj vrchol úspěchu, když na gymnáziu sklízeli jedničky z češtiny.
6. Masochista. „Jestli to takhle půjde dál, tak už to vážně nebudu číst.“ Masochista je permanentně nespokojen s kvalitou článku či příspěvků, ale z neznámých důvodů není schopen je prostě nečíst. Čeká, že jednoho dne autor přece musí jít do sebe, vzít si k srdci všechny jeho připomínky a své články zlepšit. Na místo, které ho vždy zklame, se pořád dokola vrací. Na stará kolena se z něj někdy stává zapšklý VSČ (viz 3).
7. Komik. Optimistický týpek. Je mu úplně jedno, o čem je řeč. Na diskuze se přichází výhradně bavit. Jeho přínos je hlavně v tom, že se snaží bavit i ostatní a nebere se příliš vážně. Lze mu vyčíst snad jen to, že do diskuse málokdy přidá něco hodnotného.
8. Moralista. Pravý opak komika. Sám o sobě nicméně tvrdí, že má vybraný smysl pro humor, který rád a často demonstruje nějakým profláknutým citátem od Wericha, např. „Nejhorší na světě je srážka s blbcem.“ (Čemuž se sám nahlas zasměje.) Ví, co je správné, a ví, kde je pravda. Bere svět a sebe příliš vážně na to, aby měl kdokoli chuť jeho příspěvky číst až do konce a to nejen proto, že bývají proklatě dlouhé.
9. Pan a paní Chytří. Aneb všechno vědí nejlépe, všude byli, od všeho mají klíče. Největší postrach každého mejdanu a internetové diskuze. Uvidíte-li je, prchejte.
10. Kritik. Začínal jako pointář (viz 2), ale brzy svoji neproduktivní zvídavost kultivoval do formy hodnocení. Své reakce pojímá vždy formou recenze, někdy stručné, jindy hodné publikace v Literárních novinách. „Pěkný článek“ nebo „Nejenže autor není schopen popsat situaci záživně, text navíc postrádá přehlednou strukturu ...“ Někdy dokonce známkuje.
11. Fact checker. Precizní hledač chyb. Dá si tu práci, že kontroluje všechna fakta uvedená v článku, a dělá mu obrovskou radost, když může veřejně oznámit, že Karel Čapek se narodil 9. 1., a ne 1. 9. 1890. Kdyby na tom byl lépe s gramatikou, zajisté by vstoupil i do klubu Pravopisné hlídky (viz 5).
12. Úchyl. Obvykle svoji kariéru začíná jako troll, ale brzy zjišťuje, že když ke svým výkřikům připojí ještě výhružky, dostane se dál. Do kategorie se řadí i sexuální predátoři, kteří svým obětem vyhrožují, ale nad jejich fotkou u počítače onanují, což jim různými metodami i sdělují. Pro úchyly je internet rájem. Dříve museli psát dopisy a posílat je poštou, což bylo zdlouhavé a nákladné.
13. Veskrze sympatický člověk. Takových lidí je zaplaťpánbů všude na světě většina.
Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex online připravuje pohledy ZVENKU.
What is a troll? (Wikimedia)
