Odhadla jsem ji tak na 45-48 let. Seděla na klíně kormidelníkovi a byla taková sympaticky karibsky kyprá. Hlasitě se smála a navíc všem pasažérům na lodi plné potápěčů po ponoru ochotně otevírala lahve piva zubama. Nevím, jestli měla přední zub ze zlata právě kvůli tomu, že otvírala lahve zubama a nebo jestli začala otevírat piva až s výhodou zlatého zubu. Každopádně v daném prostředí ideální žena.
Když mi podávala láhev piva a zkušeně odplivla zátku do koše, položila mi zahřívací otázku. Takovou tu otázku, podle odpovědi na níž si Vás místní zařadí do nějakého kontextu. V New Yorku by taková otázka obvykle zněla „Kde pracuješ?“ (Na Wall Street? Nepovídejte?) V Praze možná „Odkud jsi?“ (Áha, naplavenina. Jasně.)
V Belize zněla: „Kolik máš dětí?“
Nekompromisní. Čím se člověk živí se dá podat tak, aby to vypadalo zajímavě. Odkud pochází také nabízí příležitosti k mlžení. Kolik máte dětí neokecáte. Alespoň ženy to zpravidla vědí celkem přesně.
„Nemám děti,“ odpověděla jsem.
Žena na mě vrhla lítostivý pohled, jako kdybych jí právě oznámila, že mě čeká gilotina.
„To je mi opravdu líto,“ sklopila oči.
Nemělo smysl jí vysvětlovat, že nemít děti je někdy volba, ne vždycky verdikt.
Naštěstí se z mého nepříznivého osudu rychle vzpamatovala a začala vyprávět o sobě: „Já mám sedm dětí. Nejstarší dceři je 18. Měla jsem ji, když mi bylo 17. Za pár týdnů se bude vdávat. Nejmladším dvojčatům jsou dva.“
Nepřekvapilo mě, že měla sedm dětí. Ve Střední Americe to není neobvyklé. Srovnala jsem se i s tím, že byla o hodně mladší, než jsem odhadovala. Byla jen o pár let starší než já. I já bych možná měla v těchto podmínkách našlápnuto na babičku.
Zarazilo mě něco jiného. Vypadala tak bezstarostně. Už dlouho jsem neviděla takhle odpočatě vyhlížejícího rodiče, natož pak rodiče sedmi dětí. Rodiče, které znám, pracují a ve zbytku volného času vytváří „harmonický“ domov, respektive motají se kolem dětí a domácnosti a na nic jiného jim nezbývá čas. Tahle žena má sedm dětí, čtyři z nich v předškolním věku, a přitom vypadá, že mít sedm dětí a zároveň volný čas se vzájemně nevylučuje.
Ve všední den doprovází na lodi svého manžela-kormidelníka, aby mu nebylo smutno. Uvědomuje si prý totiž, že není jen matka, ale taky manželka. Na ženu, která nedokončila základní školu a nikdy nevycestovala dál, než 100 kilometrů od svého bydliště, to byl genderově exrémně progresivní názor.
„A kde jsou děti teď?“ chtěla jsem vědět a představila jsem si zděšené pohledy svých kamarádek-matek, které nepustí své dítě z dohledu dokud neumí násobilku, aby si nevysloužily přezdívku „špatná matka.“ V lepším případě by pustily, ale nemají hlídání.
„V tom je právě ten vtip,“ vysvětlila mi. „Ty nejstarší hlídají ty mladší. Taky se postarají o domácnost. Kdybych měla dvě děti, měla bych mnohem víc práce, protože bych všechno musela dělat sama.“
Od tří let prý děti pomáhají doma. Od šesti jsou údajně víceméně soběstačné a mohou pomáhat nejen s hlídáním mladších dětí, ale i s prodáváním ovoce a zeleniny na ulici. Od deseti let je pustí prodávat i do obchodu a rybařit. V ještě chudší sousední Guatemale děti začínají ještě dřív. Děvčata chodí s košíky na hlavách a prodávají kokosy a banánový chleba. Chlapci se starají o zemědělství.
Dětská práce je zde patrná všude. Děti chodí po ulicích a dělají sbírky na církev. Prodávají ručně vyráběné náramky. Nabízejí, že Vám donesou tašky do hotelu.
Na hezké dětství, tak jak ho vnímáme v Evropě, mají prvních pár let života. Pak začnou chodit do školy a zároveň pracovat a kolem patnácti aby už se začaly pomalu připravovat na vlastní rodinu.
V západním světě je možná podobně „kruté“ dětství důvodem k celoživotní psychoterapii, tady je osvědčeným standardem. Děti se o sebe umí postarat. A to má své výhody, jak pro jejich rodiče, tak i pro děti samotné.
Neoslavuji tímto dětskou práci, spíš tu nádhernou přímočarost jejich života. Z desetiletých dětských očí v Guatemale totiž porád září naivita, štěstí a opravdovost. Stejně staré děti na Západě už mají v očích často i smutek a zklamání. Možná se jejich rodiče rozvedly a zjistily, že harmonický domov byla spíš Potěmkinova vesnice. Možná vyrostly ve zlaté kleci, ale odmala byly vystavané psychickému vydírání („Tak já dřu, abys měl všechno a ty se chováš takhle?“) Možná jim chybí smysl života. („Opravdu jsem se narodil proto, abych si mohl hrát s Legem?“)
V mnoha chudých zemí světa jsou děti odmalička výkonnou součástí společnosti, ne jen jejím roztomilým přívěskem. Nepotřebují se v pubertě složitě hledat. Nepochybují o tom, jestli má jejich život vlastně vůbec nějaký smysl. Narozdíl od mnoha svých bohatých vrstevníků rozumí tomu, že život je těžký. A že to není tragédie.
Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex online připravuje pohledy ZVENKU.
