Nebo: máte rádi přírodu? Nechcete přispět na děti v dětských domovech? Mimopražští čtenáři prominou, ti se s tímhle fenoménem, zvlášť pak v menších městech a na venkově, asi nesetkali. Ale v Praze tato charitativní morová rána udeřila znovu vší silou. Prakticky nelze projít centrum města nebo jet metrem, aniž by vás zastavili emocionální vyděrači.
Říkám jim tak záměrně, protože o nic jiného než emocionální vydírání nejde. Spěcháte do práce a před turniketem metra vám cestu zastoupí snad čtrnáctiletá dívčina s křiklavě rudým tričkem, aby se vás zeptala, jestli máte rádi přírodu. Chraň bůh, když odpovíte ano. Z desek se už dere žlutá složenka, brožurka a kalendář, kdy je nejbližší termín brigády se sázením stromků.
Ne že bych nechtěl podpořit Hnutí Duha, Greenpeace, nemocné děti nebo Tibet, ale proč mi proboha nedají pokoj a nenechají mě samotného rozhodnout, komu kdy a jak pošlu peníze? Proč pražský dopravní podnik trpí tyhle vyděrače ve vestibulech metra? Není všem těm charitativním organizacím blbé otravovat lidi, kteří by jim za jiných okolností klidně i přispěli, ale kvůli téhle šaškárně se od nich žádné almužny nedočkají?
Minulý týden jsem se takhle pustil do řeči s brigádnicí na pražské Florenci. Vysvětloval jsem jí, že podle mého názoru je způsob, jakým oslovují lidi, kontraproduktivní a že když už mi chtějí nabídnout, ať je podpořím, nechť mi pošlou e-mail. A že rád pojedu sázet stromky v rámci reportáže, ale nemůžou počítat s tím, že to bude oslavný článek plný pozitiv.
Slečnu jsem moc nepřesvědčil, ale myslím, že Pražané mi rozumějí.
Související články:
Tomáš Feřtek: TÝDEN ŠTĚDRÉHO MLÁDENCE (Reflex č. 51-52/2006)
