Máme s kamarádkou úchylku: chodíme na české filmy. Je v tom možná příměs masochismu, viděli jsme už opravdu velké nehoráznosti. Zatím u mě v žebříčku nejstrašnějších zážitků vedli Snowboarďáci a Obsluhoval jsem anglického krále. Ale film Jana Hřebejka U mě dobrý je ze špice suverénně vytlačil.
Ten film je nehorázně špatný. Po všech stránkách. Tenhle sloupek ovšem není recenze, je to spíš sdílení výkřiku zoufalosti. Tak ty, kteří film neviděli a chtějí číst spíš něco serióznějšího a k snímku vstřícnějšího odkazuji například na text kolegy Baldýnského nebo recenzi Mirky Spáčilové.
Celková atmosféra filmu vychází z toho nejhoršího, co je v „hrabalovské tradici“ – pábitelství loserů, kteří mají být zajímaví pouze tím, že jsou loseři a pábí. Tahle tautologie nefunguje. Je to bludný kruh zapšklého kotlinářství, ještě nesympatičtější než laskavý český humor. Navíc je film z velké části nuda, vtipy jsou primitivní a předvídatelné, některé scény naprosto nesmyslné, postavy podléhají nevysvětlitelným zvratům, jsou jen nahozené, nepřesvědčivé…
Přitom ten film dělali bezpochyby kvalitní profesionálové. Nedá se popřít, že tvůrci i herci kvalitní profesionálové jsou. Základní otázka, přesahující fyzickou nevolnost z díla samotného, pro mě pak tedy je: Jak je možné, že vytvoří něco takového? Je to tím, že jsou už zcela cyničtí a v tempu téměř dvou filmů za rok už jen vydělávají peníze a vědomě rezignují na kvalitu? Nebo ztratili soudnost a kritéria a myslí si, že stále dělají výborné nebo přinejmenším zábavné a kvalitní věci? A co je horší?
Nejhorší je to, že obě možnosti jsou umožněny naším malým rybníčkem, v němž máme tendenci se spíš poplácávat po ramenou v uzavřených společenstvích, jež členům bratrstva poskytují výhody, rozdělovat si ceny a zakázky, a nejsme ani zvyklí ani ochotni vystavovat se nějak příliš silné konkurenci či kritice.
Uzavřený kruh zapšklého kotlinářství.
Tomáš Baldýnský: U MĚ UJDE (Reflex č. 20/2008)
Miroslava Spáčilová: MALÝ ČESKÝ PODRAZ HŘEBEJKOVI SLUŠÍ (MF Dnes, 10. 5. 2008)
