Ty dva verše v titulku se rýmují, jsou jakž takž rytmické, nebo-li je to poezie. Anebo by alespoň mohla být podle Queen´s English Society, která hlídá krásu a přesnost angličtiny a je nespokojená s tím, co vše se nyní vydává za poezii. A požaduje po Poetry Society její novou definici.
Klasici a puristi z Queen´s English Society tvrdí, že poezie byla po staletí charakterizována rýmem, popřípadě aliterací, a metrem a že není možné a správné za poezii vydávat kdejaký text rozčleněný do veršů, či toho, co si na ně jen hraje. Podle nich nepíší poezii ani v současnosti nejoceňovanější britští autoři.
Lidé z Poetry Society zase tvrdí, že poezie je to, co je za poezii jejím autorem či pozorovatelem prohlášeno a příliš přísná pravidla minulosti udělají z poezie nanejvýš špatnou poezii. V tomto ohledu je to hezký příklad sporu klasiky a postmoderny: Otázka odkud bereme nějakou definici, zda z tradice, kontextu nebo třeba libovolného prohlášení, se zdaleka netýká jenom definice poezie.
Za bonus navíc v tomto sporu považuji to, že jedním z odpůrců puristů a tedy obránců moderní, volné poezie je i profesor poezie na glasgowské univerzitě. Takže znovu: profesor čeho?
Typické je, že zatímco verše o Mirkovi by možná u Královniny společnosti prošly, mnoho Holanových veršů nikoli. A že se rozhodně příliš nedozvíme o „dobré“ či „špatné“ poezii. Tedy v náznaku ano: „poezie“, která není „Poezie“, logicky nemůže být ani „dobrá poezie“, zatímco může být dobrou „ne-Poezií“; a zároveň nikde není řečeno, že „poezie“, která je „Poezie“, nemůže být „špatná poezie“.
Ale to je nepochybně téma pro „profesora poezie“, o němž ovšem nemůže být nikdy docela jasné, zda je „dobrý profesor poezie“.
A co tahle? Rýmuje se to…:
Přivázali zaměstnance
Na topení v Živnobance
Do rána se roztekl
Pode dveřmi protekl
Anushka Asthana: Poetry guardians reject modern verse (The Guardian, 13. 4. 2008)
