Nedávno jsem na jednom feministickém semináři diskutoval na téma „obraz žen v médiích“. Bezpochyby je poněkud stereotypní. Jako dobrý příklad mně v této souvislosti přišel text o semifinalistkách tenisového turnaje Australian open na iDnes.
Podle textu s názvem Krásky v akci… A tenis má šmrnc se v semifinále sešly „Značka Šarapovová“, „Rozpustilá Ivanovičová“, „Hraběnka Hantuchová“ a „Fintilka Jankovičová“.
O „Rozpustilé Ivanovičové“ se v článku například píše: Její sex-appeal je stejně působivý před mečbolem, jako když přijde nenalíčená na tiskovku. Jakmile se jí povede úder, v euforii se kroutí se svůdností tanečnice salsy, neztratí při tom z tváře holčičí úsměv. Trochu vážnější tón nasazuje „Hraběnka Hantuchová“: Ale její krása je krásou vznešenou, hrdou. Je soustředěná na svou hru, někdy má až přísný pohled. Dospělým tónem káže: "Měly bychom být posuzovány podle své hry, ne podle toho, jak vypadáme“.
Ale to nevadí, nebudeme přece brát taková školometská, genderovým fanatismem na hony čpící kázání vážně, vždyť spolu s autorem článku víme, že největší ženskou zbraní je úsměv.
A můžeme být vděčni za to, že úsměv je zřejmě největší zbraní i nad sítí a že se do semifinále nedostaly třeba lesba Mauresmová nebo postarší již veteránka tenisového okruhu Lindsay Davenportová.
