Ve sloupku o kapří vyhlášce (ZABÍT SVÉHO KAPRA) jsem zjevně leccos nedořekl nebo špatně zformuloval. Moje chyba. Tak se chci k tématu vrátit – zajímá mě dvojnásobně: jako téma ochrany zvířat i jako téma českého naturelu. A myslím, že je navíc důležité.
Tak to tentokrát zkusím nějak přehledně shrnout.
Vyhláška. Ta vyhláška je sama o sobě zřejmě byrokratický nonsens. A sami úředníci si s ní nevědí rady. Může mít nicméně jeden pozitivní inspirativní smysl: může vést k úvaze, jestli se nám líbí způsob, jakým lovíme, transportujeme a zabíjíme vánoční kapry. Jestli je samozřejmost přijímání naší vánoční tradice v souladu s elementární slušností a dodržováním zákona na ochranu zvířat proti týrání.
Moje „nedůsledné vegetariánství“. Jasně, to je taky nonsens. Svědčí jenom o tom, že jsem dosud nevěnoval dost energie a soustředění tomu, abych si to definitivně vyřešil. Chyba. Dám vám brzy vědět, jak to dopadlo.
Ale je tu ještě ta druhá rovina toho, co znamená, že v tom „nemám radikálně jasno“. A to je ta všeobjímající filosoficko-etická diskuse mezi ochránci práv zvířat a ostatními, která je plná silných argumentů pro i proti. Na jedné straně teze, že zvířata mají právo na život, a že je tedy nesmíme zneužívat, ani zabíjet a jíst, že svým postojem „pána a vládce přírody“ jsme toho v sobě i kolem sebe víc poničili, než udělali dobrého, a že je nejvyšší čas směřovat k nové etice ve vztahu k přírodě, k životu. Na straně druhé teze o přirozenosti člověka, o jeho nadřazenosti ostatním druhům, otázky, co tedy s těmi zvířaty, otázky po ekonomických dopadech apod. Na první pohled je to radikální a pro někoho směšná utopie versus realistický pohled na věc. Jenže i nad utopií se dá přinejmenším přemýšlet jako nad inspirací.
Králíci a sardinky. A tak je tu prostor vymezený zákonem i slušností, ve kterém se můžou vegani, vegetariáni a „všežravci“, „radikálové“ i „normální lidé“ bez problémů potkat: je dobré zvířata netýrat, chovat se k nim ohleduplně. A to se týká za chalupou v potoce topených koťat, v malém kotci držených králíků, na řetězu u boudy připoutaných psů, býků, kteří jsou prostě „maso“ a celý život se nepohnou z chlíva, nechutných slepičáren, kde jsou „maso a strojek na vejce“ skladovány v malých klecích po desítkách kusů, výlovů a lovení ryb, převozu koní, jatek, průmyslového zabíjení zvířat…
Každý se v tom může snažit rozlišovat a vyvodit z toho něco po svém – od radikalismu po mávnutí rukou.
