KLDR, největší pokusná laboratoř

KLDR, největší pokusná laboratoř

KLDR, největší pokusná laboratoř

Když minulý týden překročil jihokorejský prezident žlutou pásku s nápisem „Mír a prosperita“, opustil zároveň i zónu zdravého rozumu. Vydal se za svým severokorejským protějškem do míst, kde včera znamená zítra, nebo jak zní to zpropadené heslo, a kde neplatí žádné, matematické ani fyzikální, zákony.


Jak jinak si totiž vysvětlit zajímavý jev, kdy má stát oficiálně třiadvacet miliónů obyvatel, ale skutečná hustota osídlení se návštěvníkům při průjezdu zemí jeví jako poloviční. KLDR je zkrátka takovou speciální zónou trochu jako z filmu Andreje Tarkovského. A zároveň i největší pokusnou laboratoří na světě. Žádná země v moderních dějinách nebyla tak dlouho a takovým způsobem izolována od okolního světa. Co se asi stane, až jednoho dne režim padne? A co by se stalo, kdyby padl teď?
Nemám teď na mysli ani tak stránku ekonomickou, která je a pravděpodobně i bude katastrofální, nýbrž to, co se odehraje v myslích obyvatel. Tito lidé už desítky let žijí v režimu natolik totalitním, že Orwellovy vize byly proti němu jen trochu drsnějším večerníčkem: pod neustálým dohledem, bez možnosti volného pohybu, v trvalém nedostatku jídla. Člověk si ale časem zvykne na všechno a nová generace, která ani nic jiného nezažila, už nejspíš považuje tento stav za normální. Jaký šok by to byl, kdyby se takto denně vyplachovaný mozek najednou musel vypořádat s realitou okolního světa! Je opravdu děsivé, jak tvárné jsou lidské bytosti a jak výkonné, ale přitom manipulovatelné jsou jejich mozky.
Severokorejci a Jihokorejci byli kdysi jeden národ, jsou stejní, a přesto dnes už jiní. Většina Korejců z obou zemí si přeje sjednocení a má o tomto kroku velmi idylické představy. Chtějí si padnout do náruče jako rodní bratři. Realita by ale byla, po opadnutí počáteční euforie, velmi odlišná a krutá. Příčný řez Korejským poloostrovem je otevřenou ranou, která se ani po hypotetickém opětovném sjednocení nikdy zcela nezhojí. Rozdíly v myšlení a celkovém chápání světa budou příliš propastné. Jedni v režimu žijí, budují jej, a tím jsou oběťmi i katy v jednom, druzí režim kritizují, zároveň mu ale přihlížejí. A obě strany považují tento status quo za přirozený.
Celé to vypadá jako zvrácený pokus sociálního inženýra: rozdělíme vybraný národ na pokusnou a referenční skupinu, na několik desetiletí neprodyšně izolujeme a posléze srovnáme výsledky. Pro psychology, psychiatry, biology a sociální antropology tu vidím potenciální téma na disertační práci.



Související články:

Dan Hrubý: ZEMĚ LÉTAJÍCÍCH TANKŮ
Dan Hrubý: RUDÁ KOREA SLAVÍ