Pana Šinágla jsem upozornil, že jeho tvrzení je žalovatelné, a požádal jsem ho, aby se ho zdržel – zejména veřejně a směrem k médiím. Protože z hromadného e-mailu, v němž mě Jan Šinágl obviňuje z lhaní a psaní na objednávku, není vůbec patrné, v čem bych měl lhát a na čí objednávku píši, domnívám se, že tak reaguje pouze na článek Mediální potížisté, jehož forma a vyznění zřejmě neodpovídá jeho představám.
V Mediálních potížistech jsem se soustředil na tři aktivisty, kteří obcházejí veřejná zasedání mediálních rad a jež jsem chtěl představit jinak, než je znají běžní čtenáři novin. Nikoli skrze jejich chorobnou obsesi, ale ukázat, co to je vlastně za lidi a čím se živí. Janu Šináglovi jsem to řekl ještě předtím, než jsem se s ním setkal, a bylo to patrné také z mých otázek. Poté jsem mu text ještě zaslal k autorizaci. Tu Jan Šinágl odmítl, protože článek neodpovídal jeho představě. Za to však nemůžu.
Kromě e-mailu, ve kterém o mně tvrdí, že lžu a píšu na objednávku, Jan Šinágl rozesílá i nahrávku telefonátu, v němž odmítá autorizaci. Pominu skutečnost, že mě dopředu neupozornil na nahrávání. Pokud by to samé někdo udělal jemu, věřím, že by byl oheň na střeše. Také jsem si schoval jednu nahrávku. Rozhovoru, který byl podkladem mého článku a který si Jan Šinágl nahrával souběžně se mnou. Posuďte sami, zda jsem o panu Šináglovi lhal.
